Téma: Kněz Kaczkowski - líbí se mi jeho humor, statečnost, láskyplnost, inteligence a duchovní vyzrálost

Pardon, nějak to blbne.

Zde je text

…

Páč jsem fikaná, prozatím jen mocně kopíruju ze svého FB. Zde přináším kopii z 28. 3 (’17 a ’16). V mých očích je to velmi podstatný příspěvek, který mě už teď v myšlenkách přivádí k novým nápadům a eventuálním postům. Miluju inspirace!

(2017)

Dnes (25.03.2018) je to přesně rok, kdy skončila pozemská pouť mého oblíbeného kněze z Polska. Ten den bylo přenádherně. Byli jsme zrovna v Rajhradě, zvony v klášteře odbíjely poledne a má předtucha z předchozího dne eskalovala. Doufala jsem, že se nic nestane, ale naděje zhasla přesně o hodinu později. To jsem se však dozvěděla až o několik hodin později.

Přesně ve 13:00 totiž tento člověk vydechl naposledy.

Trpěl víc, jak tři roky nádorem v hlavě – 4. stupeň, jasný smrťák. Na tak hroznou diagnozu vydržel nebývale dlouho. I jen přístup k nemoci může být pro mnohé inspirací. Pro mě tedy určitě. Ač nemám objektivně nic strašného, mé dlouholeté teploty s únavou mě nesmírně vyčerpávají a když už mám moc dlouho „horší dny“, klesám i na mysli. Někdy bych se na to všechno už fakt nejradši vykašlala. Ale vím, že bude líp a až se tak stane, musím toho vzácného času patřičně využít; zabrnkat si, projít se s foťákem, číst nebo kreslit si. Je mi někdy až hanba, na druhou stranu k tomu stále přistupuji víc optimisticky, než negativně a naděje mě neopouští; možná nakonec nemusím být k sobě tak tvrdá.
Ale zpět k tomuto týpkovi: až po jeho smrti jsem ho začala víc zkoumat a byla velmi mile překvapena civilností, normálností, neformálností, ale zároveň přísnou morálnosti a pevnou vírou v Boha (v kterého já nevěřím). A taky mně blízkým humorem. Díky němu jsem se naučila aspoň základy polštiny, mohu tak poslouchat jeho moudra a dokonce jsem schopná přečíst si 4 jeho knihy, které jsem si hrdě a nadšeně koupila na exkurzi v Polsku. Jen škoda, že mi došlo až nedávno, že „záchod“ je u nich západ. A já se divila, proč mi pán v muzeu místo toalety ukazoval letáčky v západních jazycích… Jo a kýbl není kýbl… ale právě ten záchod! Nuž, na toto jsem došla až nedávno, ale to nevadí.
Byla jsem alespoň schopná rámcově porozumět našim západoslovanským bratrům, byť moje snaha o mluvení byla trochu rozpačitější.

Etické a teologické úvahy v jeho podání mě velmi oslovují a nesmírně obohacují. Vůbec nezáleží na tom, zda člověk věří, nebo ne. Být dobrým člověkem znamená naslouchat svému svědomí, být stále sám sebou (! ), pohybovat se v mezích etiky a taktu, ale zároveň mít vytyčené hranice. A samozřejmě vnímat to dobré, i obyčejné maličkosti. Stačí se radovat z mála a člověk má hned víc, než si myslí…
Jsem ráda, že mám zase nový zdroj inspirace, mám pořád – i po tom roce – z čeho čerpat (ovšem někdy i oponovat a nesouhlasit) a tím si rozšiřovat obzory. Řečeno mírně pateticky – obohacuji se a „vnitřně rostu“.
Další, velmi důležitou věcí, pro mě byl a je jeho zájem o hospice a paliativní léčbu. Už z několika předchozích „znamení“ mi docházelo, že je to něco, co zajímá i mě. Tento kněz byl poslední kapkou, která mě v tom utvrdila. Je to mimořádně důležité a bylo by moc fajn, aby v dohledné budoucnosti byla takováto péče automatická a hlavně dostupná (bohužel někdy je zájem větší, než kapacity těchto ústavů, čili není to jen neinformovanost, nebo strach lidí).

Sice mi nevyšlo dobrovolnictví v této oblasti, ale aspoň mě to popostrčilo ke zkoušení jiného a velmi podobného dobrovolničení. Nechci nic zakřiknout, ale dost možná budu mít hned 2 takovéto aktivity, tak uvidíme. Pravděpodobně nebýt tohoto impulzu, seděla bych pořád s rukama v klíně. Takže z toho nakonec vyplynulo další pozitivum. Chci dělat někomu „ucho“, společnost a věnovat tak svůj čas.
Napadlo by mě ještě spoustu věcí, co bych mohla napsat, ale to by zas byl román; no možná to pozměním ještě a možná ne.
Jo, ale posledním, krásným pozitivem je objevení chorálu Salve Regina – slyšela jsem ho už jednou a díky dokumentu se mi to připomnělo. Moc se mi líbí tato verze:  https://www.youtube.com/watch?v=uv_2x6JmuaE

(2016)

Po krásném a slunečném svátečním dni, který jsem strávila procházkou mimo Brno, jsem si po návratu nadšeně prohlídla a pak nahrála fotky.
Když jsem tuhle touhu ukojila, zkontrolovala jsem svýho oblíbence – jedinýho člověka, který mi stál za to, abych ho sledovala. Tehdy se pěkný a klidný den začal najednou proměňovat na pochmurný, potemnělý podvečer.

Tenhle borec spojil svoje boží služebnictví – které mu bylo osudem a posláním – s vřelým vztahem s prostými, obyčejnými lidmi. Jim věnoval svůj čas, který se kvůli těžké nemoci bohužel povážlivě krátil. Vybudoval v Polsku hospic, kde se lidem dostává laskavé a důstojné péče, aniž by byli vnímáni, jako společensky nepotřebné trosky, u kterých už nemá vlastně nic význam.
Ukazoval (mnohdy asi spíš pokrytecky) věřícím v silně katolickém Polsku, že i kněz může mít lidskou tvář. Že to není jen ten panáček v sutaně s kolárkem, ale normální člověk. Že je to kámoš všech – zdravých, nemocných, umírajících. Že se umí smát, umí si z ostatních i sebe samotného utahovat. A aby toho snad nebylo málo, ukáže, že je odhodlán dát ze sebe co nejvíc… pro ostatní…

/Já osobně jsem na něj přišla díky krátké reportáži, pouhým 25 minutám, ve kterých je řečeno snad vše. Náhodně jsem totiž v televizi viděla „Cesty víry“ no a tak mě ten cáklej kněz prostě dostal. /

Psala jsem, že se jeho čas krátil. Dnes (25.03.2018) se již, bohužel, naplnil. Na Velikonoce, zrovna na ten nejpodstatnější křesťanský svátek, ukončila zákeřná nemoc jeho pozemskou pouť.
Tušila jsem od včerejška, že se zas něco stane. Ale že otevřu jeho stránku a vyskočí na mě tohle, to jsem teda nečekala… a docela mě to vyvedlo z míry. Buší mi srdce, je mi divně ouzko a moc moc smutno. Vím, že truchlí spousta Poláků. Truchlí ale i (minimálně) jedna Češka.
Ráda bych, aby si tohohle panáčka, byť již posmrtně, povšimlo více lidí. (Proto to píšu veřejně, obvykle tak činím pouze tehdy, když mi něco přijde milé nebo vtipné. Dnes (25.03.2018) je to o něco vážnější.)
K tomu vám stačí velmi málo – nemusíte být věřící, nemusíte být mudrcové, nemusíte si hrát na něco, čím nejste.
Stačí pouze touha po inspirativním, vřelým, lidským a zajímavým člověku.
Sama nejsem věřící, ale beru zavděk každou mimořádnou personou, která mě zaujme, z které cosi vyzařuje a něco (nejen) mně dává.
Tohle byl jeden z mála živoucích vzorů. Tolik jsem doufala, že se sem dostanou jeho knihy. A že se třeba jednou potkáme… To se již nestane.
Ale z těch pětadvaceti minut budu čerpat pořád. Za to jsem mu velmi vděčná.
Pokud existuje nebe, musí tam na něj za všechny ty zásluhy čekat ráj.
Přála bych mu to

Pěkný článek i video, škoda, že tento úžasný člověk zemřel tak mlád. Zemřel v pouhých 39letech na velikonoční pondělí roku 2016.