Téma: Strach ze sexu, pohlavních chorob, nevěry a vztahu - mám OCD (obsedantně kompulzivní poruchu)

Ahoj

Je něco čeho se bojíš a chceš se přestat bát?

Chci se přestat bát všeho, jenže OCD je neléčitelné. Dají se jen zmírnit příznaky, ale ne zcela odstranit. Spíš by mě zajímalo, jestli existuje extrémně tolerantní holka. Nejsem nevěrník. Takže v tomto problém není. Ale nevím jak jsem na tom se svou žárlivostí. Na poslední přítelkyni jsem žárlil, ale určitě neproběhlo žádné násilí, prohledávání kabelky nebo mobilu. Jsem jen prostě citově založený člověk. Taková baba by se dalo říci, což neznamená, že nejsem chlap. Ale hodně mi záleží na tom, abych cítil, že mě partnerka miluje.  

Holky a ženy samozřejmě dokážou být tolerantní, ale otázka je, jestli se vůbec s tím, co popisuješ, dá alespoň trochu spokojeně žít.

Např. když si žena najde třeba partnera na vozíku, nebo s vadou zraku a pod. , tak i tak mohou mít doma pohodu, trávit spolu hezké chvíle, sdílet lásku.

Ale pokud to dobře chápu, s tebou žena bude mít partnera, co ji vlivem své nemoci bude neustále podezírat z nevěry a pohlavních nemocí - což se s pohodou ve vztahu docela vylučuje. A pro partnerku by to muselo být i velmi ponižující.

Tím netvrdím, že bys musel hodit flintu do žita, ale radila bych poslouchat doktora a pokud se ti ho nechce poslouchat, zkusit si najít jiného, kterého poslouchat budeš schopen. Někdy je to i o osobnosti toho lékaře.  

A co se týče výběru partnerky asi poradím i tak nějak snížit nároky, třeba co se vzhledu týče. Když to řeknu natvrdo, tak ona holka-žena, co sama nemá moc na výběr, bude možná tolerantnější než taková, co si vybírat může. On vzhled je samozřejmě primární u seznamování, ale u dluhodobého vztahu je pak čím dál tím méně důležitý. Dokonce to někdy pak funguje tak, že na hezkých lidech člověk jen nachází čm dál víc nedostatků, zatímco nehezcí lidé začnou být vlastně zajímavými.

Po případném seznámení bych asi radila své potíže dlouho netajit - ať ona ví, do čeho jde. Jasně, že se ti tím hodně sníží "akční rádius", ale přeci jen většina z nás tak nějak ví, s čím je schopná a ochotná bojovat. Sbalit holku, co na tohle nemá, by ti k ničemu nebylo, ta by ti stejně brzo utekla.

Máte pravdu. Při výběru partnerky se řídím intuicí. Jde o to jak se s ní cítím. To je pro mě hlavní. Zatím jsem se vždy snažil, aby se mnou žena byla spokojená. Nikdy jsem na ní nepoužil výraz děvka, nebo tak něco. Nejde o to, že nevěřím partnerce věrnost, spíš o to, že když žena jakoby schladne a já na ní nepoznám to, že se jí pořád líbím, tak se ve mě vytvoří pocit, že je tam někdo jiný. Ono když je přítelkyně bez nálady a já si myslím, že bych měl být jediný, kdo jí umí zvednout náladu, tak ona nemá náladu ani na mě. Pak jí asi za půl hodiny vidím kecat s nějakým frajerem a to je vysmátá. Tak se nedivte, že mám pochybnosti. Bylo to spíš citové peklo, než vztah. Kdybych s ní nepřestal tehdy spát, nejspíš bych skončil na ulici. Takže to vlastně dopadlo celkem dobře. Někde jsem četl, že můj život se ustálí až po čtyřicítce. Třeba na tom něco bude. Moc vám děkuji. Váš názor má hlavu i patu. Jste hodná.  

Nějak jsem se mimo jiné ztratila v těch tvých datech… nesedí to.

Co tam nesedí?

tak si to po sobě přečti… možná tě to trkne…

Fobie se objevili v roce 2008, v roce 2010 jsem zjistil, že mám OCD, v roce 2011 jsem začal chodit s přítelkyní, v roce 2013 se to začalo hroutit a já s ní přestal spát. Spletl jsem akorát to, že sex jsem neměl čtyři roky. Ale byla chyba to sem psát. Na tomto světě nenajdu pochopení nikde. Mějte se.  

Zapomnel jsi, ze loni (2016) jste se rozesli…

Ono to, že jsem s ní přestal spát neznamená, že jsme se rozešli. Další tři roky jsme pořád fungovali jako pár, jen bez sexu. Spíš jsem financoval její potíže.  

Ono to z toho Tvého prvího popisu fakt vyznívalo zmateně a nepřesně. Tak se hned neurážej  

Vůbec nejsem uražený. Krásné je, že se tady tím někdo zabývá. Jenže mě přijde, že každá rada člověka má logiku, jenže má OCD nesnáší změny. Navíc jsem narozen ve znamení vah. Ti se sice vážou, nevadí jim vztahy, ale rádi dýchají. Neznamená to, že bych hned myslel na nevěru, to ani náhodou, ale jsem rád když si mohu v klidu sednout a udělat si svůj program. Jenže já se většinou stejně podřizuji. Mám dojem, že když pro partnerku neudělám to co chce, tak mě ani nebude potřebovat. Ale snad mám své hranice a hrdost. Proto jsem s ní také přestal spát. Jinak bych nikdy nepřestal s půjčkama.  

Ty jsi si kvůli ní bral půjčky? Asi ano, když výše píšeš, že jsi finacoval její potíže. No tak ale to Tě akorát pěkně využívala.

Já chápu, že potřebuješ i svůj prostor a vzhledem k nemoci i nějaký svůj režim. Ale vztah nemůže fungovat pouze tak, že se budeš podřizovat a necháš se využívat.

A nemuze fungovat ani tak, ze bude vse jen podle jednoho cloveka. Vztah je vzdy o kompromisu.

Ad sex… prestal si s ni spat tedy proc? Kvuli strachu z nevery a chorobam? Nebo jsi mel strach z nevery a chorob, az jsi s ni prestal spat?

Ono šlo o to, že jsem si asi šest let šetřil, protože nemoc hodně omezuje, tak jsem tolik neutrácel. Jenže když jsem jí potkal, tak se některé fobie stoply sami a já si trochu začal užívat. Myslím tím pití piva. Jezdil jsem s ní na romantické výlety, které jsem většinou platil já, ale ona taky občas přispěla. Chápal jsem její finanční situaci. Jenže v tom roce 2011 se také stále hromadili její problémy. Ať to byla půjčka od Providentu, protože měsíčně nestačila s penězi (vím, že brala okolo deseti tisíc), nebo zaplacení jedné věci a tím nezbylo na zaplacení elektřiny. Takže jí odstřihli a já platil sedm tisíc, aby jí to přijeli zapojit. Zkrátka zaplatil jsem vše. I její bydlení. Bojím se to přiznat, ale měla přítele. Jenže přítel jí psychicky a občas i fyzicky týral a já si myslel, že ho chce opustit. Jenže ona potřebovala, abych s ní bydlel. Jenže já jí to na začátku říkal, že s ní bydlet z různých důvodů nemohu. Říkal jsem jí to ještě než jsme si spolu cokoli začli. Tak jsem jí zaplatil kauci na dům a provizi kanceláři. Zkrátka jsem takto (ale i za své časté vysedávání v hospodě) přišel o všechny úspory a myslel, že už vše bude jinak. Jenže to bylo ještě horší. Stále větší a větší sumy z různých důvodů. Třeba jí zaměstnavatel neplatil zdravotní pojištění a asi po dvou letech jí přišel dluh. Nechtěl jsem jí ztratit, tak jsem platil. Když jsem pak v průběhu roku zjistil, že hraje automaty, bylo mi vše jasné. Jen nebyl důkaz. Něco co by mě nakoplo to ukončit. I když jsem jí při hraní viděl. Neměl jsem peníze na další výlety a tak jsem s ní spal třeba jen jednou za čtvrt roku. Přicházel strach z AIDS. I když mi říkala, že s přítelem nespí, jistotu jsem neměl. Ke konci roku 2013 v září přišel poslední problém a já bral kvůli němu třetí půjčku. Pak jsem se s ní jednou vyspal a řekl si, že takto to dál nejde. Přestal jsem s ní spát a přestal jsem si kvůli ní půjčovat. Nedokázal jsem však stále říci dost. Pořád jsem byl rád i za obejmutí i polibek. Všechno ostatní bylo pryč. Takže jsem už jen přispíval na nájem, který byl údajně vysoký a její přítel byl notorik, také gambler a moc se mu nechtělo dělat. Musím říci, že když to takto píšu, tak mi přijde, že zafungovala karma. Asi mi to patří. Takže když to shrnu, spát jsem s ní přestal proto, abych už si přestal půjčovat a abych přestal mít strach z nemocí, které sex přenáší. Tím, že mi dávala sex jsem si připadal jako dlužník. Vím, zní to hloupě, ale já zrovna netrpím sebedůvěrou. Děkuji všem za odpovědi.  

Moje odpověď je v tomto případě jediná. Zintenzivni psychiatrickou pomoc, zaměř se na psychologickou pomoc.

V době kdy se toto dělo jsem chodil k psychologovi. Ten pokaždé mluvil jinak.  

Tak sis měl najít jiného.

I doktři jsou dobrý a špatný - jako v každý profesi.

A během tohoto jsi byl stále v nějaké psychologické nebo psychiatrické péči?

Pokud ne - chyba. Pokud ano - tak co doktor říkat na vztah s takovou partnerkou?  

Sice pozdě bycha honit, ale to co popisuješ mi přijde, jako kdyby si schizofrenik pro zábavu doma pouštěl stroboskop. Tím chci říct, že z takové ženské by hráblo i zdravému. A alkohol mi ve tvém stavu taky nepřijde zrovna bezpečná "zábava".

No: zkušenost - není všem dnům konec - ale zcela souhlasím s tím, že bys psychologickou/psychiatrickou péči fakt neměl zanedbávat. Jsi prostě nemocný, není to zcela vyléčitelné, tak se podle toho musíš chovat - jinak si pěkně koleduješ.

Jak jsem psal výše, psychologa jsem navštěvoval v letech 2011 až 2015. Psycholog mi pomohl na první dva roky, jenže co se mi to vrátilo ještě ve větší míře, tak už na to nestačil a sám mi doporučil psychiatra. On psycholog se mnou mluvil stejně jako chlap v hospodě. "Ta ženská z tebe tahá peníze, tak se s ní rozejdi." Jenže to byl můj problém. Byl jsem na ní citově závislý. Psychiatr se se mnou sice baví, ale tak nějak stejně. Jen je to žena a volí kulantnější slova. Antidepresiva na mě nemají žádný vliv, pomohli mi až antipsychotika. Loni (2016) mi snížila dávku a vrátili se nějaké obsese. Třeba ty s tím holením. Proto jsem také založil to nové téma. Zkrátka někdy se mi v hlavě usadí myšlenka a já jí nemůžu vypudit. Když jí konečně nějak vyřeším, přijde jiná. Jde o to, jestli někdy budu schopen mít vztah. Tak nějak jsem smířený s tím, že nebudu mít děti. S mým stavem by mi to přišlo i docela nezodpovědné. Mohli by vyrůstat v pekle. Někdo mi tu psal, že bych si měl vybrat ošklivější partnerku. Jenže mě se líbí právě ty špatné ženy. Ta hodná bude právě chtít tu rodinu a na to se necítím.  

Napred se nauc zit sam se sebou a svymi psychickymi problemy a teprve potom se soustred na pripadny partnersky zivot. Psychiatricka je fajn, ale zaroven musis chodit I k psychologovi ci psycholozce. A jak uz jsem ti psala… nepij alkohol.

S tím alkoholem zatím úspěšně bojuji. Už desátý den jsem nic nepil. Ale neříkám, že nemám chuť na pivo. Jde o to, že opravdu nemám v životě žádnou radost. Loni (2016) jsem zkoušel jezdit na kole, ale letos (2017) jsem na to vůbec neměl náladu. Nebaví mě procházky. Dřív jsem zašel do hospody s kamarády, ale s těmi si teď moc nerozumím. Zkrátka můj život se točí jen okolo práce. Chodím do zaměstnání, jinak nikam.  

Mno to je jedno, jestli s tebou mluví jak chlap v hospodě nebo ti to říká kulantně - to si budeš muset najít někoho, jehož vyjadřování ti vyhovuje.

Ale někoho, koho jsi ochoten POSLOUCHAT - tzn. ne vyslechnout, ale i se jeho radami ŘÍDIT!

A když ti řekne, že tvůj partner nebo vztah není v pořádku - asi bys to měl brát vážně.

Že se budeš nalévat alkoholem nebo cpát prášky ti to asi nezachrání - musíš mít na zřeteli, že pokud chceš se svou nemocí vést trochu normální život, tak se to bez spolupráce s lékařem neobejde. A spolupráce není to, že on tvou partnerku vyhodnotí negativně a ty se na to vydlábneš.

Já vím, že to vypadá divně, že by ti doktor měl schvalovat s kým máš chodit a s kým ne - ale ve tvém případě myslím, že kvůli sobě i kvůli té partnerce bys jako první měl o takové schválení stát.

Jinak to dopadne přesně tak, jak to dopadlo.

Tak teď alespoň víš pro příště.

A ty řeči, jak se ti líbí "špatné ženy" - to sorry, ale kousek nahoře vykládáš jak ti záleží na tom cítit, jak tě partnerka miluje - to se se "špatnou ženou" trochu vylučuje. Nebo co je pro tebe "špatná žena"? To to bereš jen podle toho, jestli chce rodinu? Jako že když se ženská necítí na rodinu - tak je "špatná"? Trochu divné soudy od někoho, kdo rodinu taky nechce…

Všechno se dá řešit, ale tak snad ti musí být jasné, že když ty sám jsi pro vztah docela problematický, tak pokud si vybereš i problematickou partnerku, tak to fungovat prostě nemůže. Musíš si najít nějakou, která je te vztah schopná držet a vyspravit i tam, kde ho poškodí tvoje nemoc. A s tím se žádná "špatná ženská" patlat nebude - ty potřebuješ sehnat spíš nějakou samaritánku…

Špatně jsem se vyjádřil. Napsal jsem špatné, ale myslel jsem tím, že se mi právě líbí ty hodně krásné ženy. Takové ty co si mohou vybírat. Teď se mi jedna líbí a bohužel opět starší. Je i dost při těle, ale v obličeji je hrozně hezká. Jen opět není můj typ v tom, že údajně si hodně ráda užívá s mladšími kluky. Může mi lhát, ale těžko říct. Asi jako se ženám líbí frajeři, tak mě se nejspíš líbí mrchy. A to co mám já asi nikdo nepochopí. Svým způsobem se nedivím, ale má OCD není až tak strašná. Jde o časté kontroly zamčených dveří, strach ze sexu, nemohu chodit do trávy, protože se bojím klíšťat, delší mytí rukou (i když to je teď po léčbě lepší než dřív, ale ne v pořádku) a ještě i jiné věci. Je to prostě složité.  

Mno, tak si hlavně srovnej v hlavě, jestli ti OCD "ničí" život, nebo jestli "není tak strašná", protože když vykládáš každý den něco jiného, tak fakt vypadáš akorát tak jako pohádkář.

Od roku 2015 chodím k psychiatrovi a stav se mi zlepši. Loni (2016) mi snížil dávky léků a stav se trochu zhoršil. Ale než jsem k němu šel, byl jsem psychicky celkem na dně. Časté citové záchvaty, které vedli k hysterickému pláči. Obsese, o kterých se tu stydím psát jsou teď pryč. Ale některé zůstali. Dá se s tím žít, ale není to žití, nýbrž přežívání. Nic mi nedělá radost.  

Hoj, nevím, jestli tě to uchlácholí - jak vidno, tak teď tedy nejsi v dobrém rozpoložení, nic proti - ale taky jsem trochu na hlavičku, léčím antipsychotiky depresi jak blázen, ovšem podzim je takové zkouškové období a dává mi najevo, že vše ještě není zdaleka v pořádku. Vrací se pocity marnosti, beznaděje, cítím se neschopná, chce se mi brečet apod. Do toho jsem mírně (? ) obsedantní, už od mala se paranoidně bojím smrti svých blízkých, bojím se jí pořád, u svého okolí, mě, koček, u všeho živýho. Vtíravé myšlenky mám taky, stači impulz, stresová situace (která objektivně ale stresová není) a bum, myšlenky mají prim, nemám to pod kontrolou a popravdě, jediné, jak to jde řešit, je prostě to přežít a doufat, že se probudím do lepšího dne. A naštěstí to většinou funguje, rána v poho, ale večery jsou kritický, takže je to takhle pořád dokola.

Extrémní, opravdu vyčerpávající vtíravky jsem zažila asi 3x či 4x, musela jsem pořád. ale doslova pořád myslet na to, že má teta určitě umře. Myslela jsem na to každou vteřinu, trvalo to několik dní vkuse, bohužel jsem s tím vědomě nic udělat nemohla  - pouze to přežít a čekat, až to přejde. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo napsat na Modrou linku, jsou moc hodní. Takže můžeš zkusit napsat na nějakou psychoporadnu nebo zajít na krizové centrum.

K psycholožce již nechodím, z důvodu nadměrné únavy jsem se k ní už nemohla dostavovat, a tak mě prostě přestala kontaktovat a tím to vyšumělo. Ale mně osobně to neva, už mi to nic nedávalo, jen mě to totálně rozhrabalo a zhoršilo můj stav. Řeším to pouze sama a baví mě to, plus jsem s přestávkami písemně v kontaktu s nejlepším psychologem, jakého jsem kdy mohla potkat, takže mi to bohatě stačí. Ale můj nic moc názor rozhodně nemůžu aplikovat na všechny, takže pokud nejsi zcela znechucen psychology, určitě se nebraň tomu je navštěvovat. Potřebuješ to jak sůl, ale hledej opravdu šikovného. Psychiatra potřebuješ ještě víc, takže u něj léčbu v žádném případě nepřerušuj.

Přeji hodně zdaru a jediné, co krom odborníků mohu doporučit je ventilace, ventilace a zase ventilace. A tou ventilací se zároveň můžeš i nabít, může to odvést myšlenky a to nejen dočasně, na pár minut, ale i na dýl. Takže se vypisuj, vyřvávej, cokoliv, choď ven, dělej něco, venuj se koníčkům a snaž si hledat nějaké obohacující informace, u kterých můžeš dostávat impulz k dalším úvahám apod. Ale rozhodně tím nemyslím hledání info o těch tvých nesmyslných představách, ale o něčem, co tě těší.

Jo a taky provádím kontroly, sotva vyjdu ze dveří, už kontroluju klíče, peněženku apod. Ale to mám po mámě a mám z toho srandu Podívej se na Můj přítel Monk

A jinak, pokud bych chtěla psychologizovat, pak je OCD zřejmě následek brutálních nejistot - nezažil jsi v dětství něco, co ti vzalo pevnou půdu pod nohama? Rozvod, nezájem rodičů, ignorace tvých potřeb, neporozumění si s okolím apod?

Asi od všeho trochu kromě rozvodu teda. Rodiče jsou pořád svoji. Nevím kde se to spustilo a nepamatuji si přesné začátky. Ale první psychické problémy si pamatuji ještě ve škole. Bylo mi asi čtrnáct a v rámci rodinné výchovy nám pouštěli dokumenty o pohlavních chorobách. Tenkrát jsem se bál i masturbovat. Rodiče dokázali říci ošklivé věci, které si člověk vzal k srdci, ale nejsou zlí. Jsou prostě jako jiní rodiče. Jen mě nikdy moc nepodporovali v tom co jsem v životě chtěl a nikdy jsem si nevěřil. Nikdy jsem nezapadal do nějaké party. Pamatuji si, jak jsem hrozně rád hrál nohejbal. Ale oni mě mezi sebou nechtěli, protože mi to moc nešlo a oni mě vyháněli. Spoustu holek mě odmítlo. Když jsem dal první pusu holce ve svém životě, tak jsem z toho měl lehčí trauma, protože jí se to nelíbilo a byla nemile překvapená. Opravdu nevím původ. Ale možná tím, že jsem nejmladší, tak jsem byl nějak hodně upoutaný na rodiče. Ještě dnes (23.11.2017) nedokážu nic udělat bez svolení matky. Vadí mi když není spokojená.  

I to, že tě nepodporovali a okolím jsi byl ignorován/odháněn mohlo dokonale narušit tvou pevnou půdu pod nohama. Ztratil ses v tom věku, v kterém se ti to stalo a dnes (23.11.2017) se to neustále opakuje, pořád jsi ten odmítnutý puberťák bez jistot a bez sebevědomí. A to, že jsi tak fixovaný na matku, na její názor, to není v pořádku a opět, svědčí to o tvé nejistotě, která graduje formou OCD. Je třeba se od matky odpoutat a přijmout minulost, srovnat se s ní - jen tak se pohneš dál. Klíč k řešení OCD je právě ve tvé minulosti.

Musíš pracovat na svém sebevědomí a na tom, že jsi už dávno dospělý a za svá rozhodnutí neseš zodpovědnost jen ty a nikdo ti k rozhodování nemůže dávat požehnání.

Nepodporu myslím tak, jako že když se mi nepovedlo nijak navázat kontakt s dívkami v pubertě, nebo trochu před ní (asi ve třinácti) tak jsem se upnul na koníčky. Koníčky beru tak, že se v nich snažím být expert, i když expert nejsem . Ve čtrnácti mě začala zajímat kulturistika a od mámy jsem slyšel místo nějaké pochvaly jen řeči typu, že od té doby co cvičím, tak nemám žádnou sílu, nebo že jsem se změnil. To samé platilo v době, kdy mě pohltila hudba. Opět jsem se změnil samozřejmě k horšímu. Největší změna pro mě byl učňák. Když jsem doma řekl, že uvažuji o přeložení, protože se bojím o svou bezpečnost, bylo mi oznámeno, že jen brečím, protože mi ve škole ubližují. Ale rodiče nejsou zlí. Jen jsou prostě silnější než já. Pamatuji si, když jsem měl před sedmi lety velké psychické potíže, tak mi kamarádka psala ať se jí svěřuji. Když to gradovalo, tak jsem se naučil jí svěřovat. Nakonec měla sama potíže a ve vzteku mi vše vyčetla a řekla, že jsem mamánek. dva roky jsem nebyl schopen s ní mluvit a pak jsem to nějak přešel. Důvěra už ale nepřišla a já se jí nesvěřuji tak jako dřív. Nemá to cenu. Lidé mají své starosti. Nemohou řešit ještě ty cizí. A odpoutat se od matky je složité. Neumím být takový bezcitný. Vím, že kdybych udělal něco špatně, tak jí ublížím a odnesou to všichni. Nechci mít výčitky. Tak by to také fungovat nemohlo.  

Je hezký, že se na ně nezlobíš, ale to shazování tebe a tvého sebevědomí je klíč k tvým nejistotám, OCD a problémům se vztahy a ženami.  

Fixaci na matku jsi opět potvrdil, zkus se podívat na toto pohledem nezaujatého dospělého muže: "tím, že kdybych udělal něco špatně, tak jí ublížím a odnesou to všichni. Nechci mít výčitky. Tak by to také fungovat nemohlo."             

Musíš pochopit, že ti není 5 ani 12 aby ses doprošoval souhlasu maminky. Jsi sám za sebe a jednáš sám za sebe. Za rozhodnutí odpovídáš TY.

Máš absurdní obavu o to, že bys ji zklamal - chápu, cítíš vinu z minula, kdy jsi jí nebyl dost dobrý. Ale to je prostě minulost, teď je teď, už nemusíš řešit, co to s ní udělá. Proč by ji tvá rozhodnutí měla pro Boha živého zraňovat? !

Kamarádka měla pravdu, jsi mamánek. Musíš toto vyřešit a tím začneš řešit i své problémy.

Asi to z psaní jde špatně pochopit. Protože obsedant nesnáší změny. Je rád, že žije. Ještě pořád žiji u rodičů. Před šesti lety jsem jen prohodil, že bych si našel vlastní byt a máma řekla, že pokud se nežením, tak to nemá cenu. Ano, mohu se rozhodnout sám za sebe, jenže když to máma nesnese, začne třeba vyčítat a tak. To dělá někdy víc matek. Mojí známé přítel odřekl svatbu, protože ho matka držela v oprati. Řekla mu, že pokud si jí vezme, tak určitě umře, že má špatné zdraví. A to nemůže nikdo přejít jen tak. Má přítelkyně byla skoro o dvacet let starší, ale na svůj věk rozhodně nevypadala. Postavu měla modelky a v tváři hezká, jen to byla romka. A mezi nimi jsou hodně hezké holky od přírody, ale povaha je bohužel asi taková jak se říká.  

Přemýšlím, jestli si z nás děláš legraci?

Pokud ne. tak teda… hmmm.

V čem bych si měl dělat legraci? Něco je v tom neuvěřitelného?

Na první pohled to působí sice divně, ale kálela bych sama sobě do úst, kdybych to kritizovala - proti bydlení s rodiči nic nemám, pokud jsou ale pevně stanoveny hranice - což už tebe nejsou.

Sama žiji s mámou a tetou s bratrancem v baráku, přičemž teta žila v tomto domě celý život se svými rodiči, a to zde ani nejsou žádné stavební zásahy, které by oddělovaly jednotlivé pokoje a rodiny. A sama si nedovedu představit, že bych měla žít sama - ekonomicky by se to nevyplatilo ani mně, ani mámě.

Takže jo, vícegenrační bydlení je ok, ale musí to mít ony meze. Bohužel, vy jste si je doma nevypěstovaly, budu se opakovat, ale pořád jsi ten malý kluk, co se bojí maminky, a tak se jí prosí o názor.

Což na dospělého muže je velmi nelichotivé a jako žena mohu říct, že i notně neatraktivní.

Abys dokázal sám sebe řešit, být si sám sobě psychologem, musíš pátrat ve své minulosti, ve svých vzorcích chování. Musíš ty fakta přijmout, ať jsou sebevíc nepříjemná a pak teprve můžeš jít dál - čili pak se může stav lepšit apod.

Zatím vše spíš popíráš, nechápeš, jak je chování u vás doma nezdravé, ale bez toho se prostě dál nepohneš. Musíš hledat pravdu a srovnávat se s ní. Jinak budeš co měsíc psát stejná témata aniž bys nějak pokročil. Musíš se snažit, ne jen žehrat.

Je to trochu problém. Ono totiž já jsem krapet neprůbojný typ. Neříkám, že si nechám kálet na hlavu, to zase já se umím ozvat, jenže nějak prostě nebudím respekt. Mám problémy s každým. Jedna má kolegyně v práci mi řekla, že mám konfliktní názory, tak jsem jí na to řekl, že nesnáším cenzuru a jestli se jí můj názor nelíbí, tak se s tím bude muset smířít. Včera (25.11.2017) jsem doma jen nadhodil, že bych si místo cédéček chtěl koupit album v mptrojkách a hned na mě začali řvát proč si to nestáhnu zadarmo a že jsem naivní když si myslím, že muzikanti mají hluboko do kapsy. Já to samozřejmě nevím jak jsou na tom muzikanti. Vím, že natočit desku není nic levného. Jde o můj osobní pocit, že si album koupím. Můj názor nikdy nikoho nezajímal. Někoho sice ano, ale většinou ne. A názor mojí mámy mě zajímat musí, protože ona je taková ta hlava rodiny. Nikdo se s ní neumí hádat, ani táta. Ona sama se jen trochu bojí bratra, ale to je tím, že je po ní.  

Stále dokazuješ, že jsi dítě, a ne dospělý člověk, viz "A názor mojí mámy mě zajímat musí, protože ona je taková ta hlava rodiny. Nikdo se s ní neumí hádat, ani táta. Ona sama se jen trochu bojí bratra, ale to je tím, že je po ní.   "

Dokud to nepochopíš, nepodíváš se pravdě do očí, budeš na tom pořád stejně. Pořád budeš dítě, pořád budeš mít OCD.

Znovu opakuji, že tvá minulost a vlastně i současnost je klíč k řešení tvých problémů.

A pokud chceš zaujmout ženy, jako mamánek máš pramálo šancí.

Maminka tě patrně emočně zneužila/zneužívá, proto bys pro své dobro měl konečně pochopit, že na jejím názoru tvůj svět NESTOJÍ. Neprošel sis zřejmě zdravou fází vzdoru v pubertě, čili jsi se neoprostil od matky, naopak, ona tě svým chování nadále udržuje ve stavu dítěte, co je na ní závislé.

Musíš se dokopat ke vzdoru a pak ji můžeš zdravě opustit - přestat být na ní závislý. A to nemyslím fyzicky, ale duševně, emočně.

Až si zavzdoruješ, pochopíš, jak ti ublížila a pak bude jen na tobě, co s tím uděláš - zda ji i přesto budeš mít rád, nebo jí zavrhneš.

Já něco podobného řešila/řeším, ae mám štěstí, že jsem jednak uvedomělá a vím, o co go a již to nepopírám (ale taky mi to trvalo) a druhak, že máma není takový extrém. Spoustu věcí si jen neuvědomovala a na spoustu věcí reaguje neadkvátně, ale já si to vykládala špatně. PRostě je to spíš vzájemné nedorozumění. Byla ochotná mě vyslechnout, a to i mé výtky k ní, poslouchala a vychází mi vstříc.

Já budu trochu tvrdší, a napíši Ti narovinu a upřímně toto, máš 2 možnosti:

1) Buď zůstaneš bydlet u rodičů a stále dokola obhajovat svojí matku, pak ovšem se nikdy neposuneš dál, nikam, jen budeš přežívat a dožiješ v zapomnění.

2) Nebo se okamžitě odstěhuješ, osamostatníš, začneš svobodně dýchat a žít svůj život, léčit se u psychiatra a psychologa - vážně vnímat jejich rady, spolupracovat s nimi atd. , je nejvyšší čas.

Píšeš, že: "Včera (25.11.2017) jsem doma jen nadhodil, že bych si místo cédéček chtěl koupit album v mptrojkách a hned na mě začali řvát proč si to nestáhnu zadarmo atd." 

Takže Tě prudí dokonce oba rodiče.

Dále píšeš, že: "A odpoutat se od matky je složité. Neumím být takový bezcitný. Vím, že kdybych udělal něco špatně, tak jí ublížím a odnesou to všichni. Nechci mít výčitky. Tak by to také fungovat nemohlo." 

Tvá matka Ti ublížila a ubližuje stále, manipuluje s Tebou, citově Tě vydírá, byť ne úplně přímo, ale je to tak = vypěstovala v Tobě nesmyslnou a chorobnou závislost a nesmyslný a chorobný pocit viny, protože ona sama má k Tobě nezdravý, čili chorobný přístup, to se na mě nezlob.

A ještě píšeš, že: "A názor mojí mámy mě zajímat musí atd."

To není pravda,  nemusí! A v zájmu svého zdraví by Tě ani její názor zajímat neměl.  

V situaci, ve které jsi Ty, odbornící doporučují 2 věci:

1) Odloučení na dobu potřebnou. Tzn. , přestat se na čas stýkat úplně + Ty by jsi se měl opravdu osamostatnit, a začít se stýkat s rodiči až po té, co bude situace mezi Vámi za pomoci odborníka zdárně vyřešena.  

2) Protože Ty sám se nedokážeš na tu situaci, která je vážná, dívat objektivně a být sám sebou, tak rodinnou terapii, kde Tvé matce odborník vysvětlí, co vlastně způsobila a způsobuje dál. Prostě někdo jí to musí říci a otevřít jí oči, když Ty sám to nedokážeš a jsi jí tak zmanipulovaný, že jí ještě obhajuješ. A vlastně by se ulevilo i Tvému otci, aby pochopil, že je chlap a ne bačkora.  

Jako nezlob se na mě, že Ti to říkám takto natvrdo, ale toto není legrace a nebudu Ti mazat med kolem pusy, když na předchozí rady míněné v dobrém, neslyšíš.

Rockere, přijde mi trochu zvláštní, že jsi čtyři roky navštěvoval psychologa a nenarazil tam na to, že tvůj vztah s matkou neodpovídá tvému věku nebo je dokonce trochu patologický - a že jste s tím nic nedělali.

Tomu se mi skoro nechce věřit, že by psycholog tohle přešel bez povšimnutí…

Buď ti vyhovuje, jak žiješ - pak si nestěžuj.

Nebo nevyhovuje - pak s tím něco dělej - ale holt budeš muset dělat nejen to, co ti je pohodlné, ale i to, co už nijak příjemné není. Ono nalejvat se pivem a ládovat se prášky totiž fakt nestačí.

Máš to takový, jaký sis to udělal - jestli to chceš mít jiný, udělej si to jiný.

Miliony lidí má pěkný vztah k matce a respektuje jí a dokáže si přitom žít svůj vlastní DOSPĚLÝ SAMOSTATNÝ život. Není důvod, proč bys to nemohl mít i ty - leda že to nechceš - že chceš zůstat chlapeček, co mu mamča bude utírat zadek až do smrti.

Pak se ale nediv, že ti z toho ve tvém věku hrabe (a hrabat jen tak nepřestane) . To by hrabalo každému…

Původ Tvých potíží je v Tvé rodině, hlavně na straně Tvé mámy, to Ti dost ublížilo a ubližuje dál.  

Rypoušice má pravdu, pokud toto nevyřešíš, nepohneš se z místa a nebude Ti nikdy lépe.

Ono to ode mně zní jako když je máma zlá. Ale to zase ne. Jen je prostě zvyklá věci trochu řídit. Určitě to nemyslí zle. Moc vám děkuji. Poperu se s tím.  

Nejde o to, zda je máma zlá či ne, ale o to, že máš pocity viny, které musíš vyřešit a jsi na ní závislý. Očividně pořád nechápeš, co ti chceme sdělit; chápu, že je to těžký a radši to popíráš, ale znovu opakuji, pokud si nepřiznáš pravdu, nepohneš se vůbec nikam.