Téma: Inspirativní návod k řešení problémů

Zastavila jsem se na poště, abych vyzvedla své velmi vytížené kolegyni (a zároveň kamarádce) balíček. Vyzvedla jsem si lístek do pořadníku a sedla si na sedačku. Spolu se mnou se v místnosti tísnilo asi dalších patnáct lidí různého věku. Doba důchodů, sociálních dávek, příspěvků - odhaduji. Nespletla jsem se.

Přehrabuji se v kabelce a hledám kapesník, když do dveří vešla žena. Sebevědomým a rázným krokem. Červené lodičky na vražedném podpatku klapaly směrem

k přepážce. Ignorace ostatních, ignorace pořadníku. Náhle se zastavila, podívala se ke dveřím a houkla: „ Smradi, ke mně! Fofrem! “ Do dveří se namačkalo šest dětí neurčitého věku, ale zato velmi konkrétního hlasového projevu. Kontrast byl neuvěřitelný. Na jedné straně vysoká žena v červených lodičkách, černém kostýmku se světlým proužkem, naondulovanými odbarvenými vlasy a agresivním make-upem (pro ty kteří nevědí - je to tak nalíčený obličej, že když po něm přejedete prstem, zanechá na tváři hlubokou rýhu a tunu líčidel na vašem prstu). Ověšena zlatem, až oči přecházely, a já jsem se pokusila aspoň z dálky odhadnout, zda je pravé, a kolik by asi stálo. Šest dětí bylo oblečeno v ošuntělých, špinavých teplákách, na nohách něco, co kdysi dávno vypadalo jako tenisky, v tričkách, která byla samá díra a špína se z nich div neloupala.

Pravé obočí mi vyskočilo doprostřed čela. Ostatním také. Sedíme dál a čekáme, co se bude dít. Pohodlně se opřu do sedadla - jako v kině. Ta žena přistoupila k přepážce, podala pracovnici složenku a dožadovala se placení. „Nemám žádný občanský průkaz“, hrubě se na pracovnici obořila, když byla vyzvána, aby prokázala svoji totožnost. „Koukejte sebou hodit, nemám na vás čas", pokračuje ve stejném tónu.

A pak to začalo. Pěstí uhodila do pultíku: „Tak poslouchej, ty jedna umaštěná blbko! Víš, kdo já jsem? Ty asi nechápeš, že se mnou musíš jednat jinak! To tě nenaučili? Jestli sebou okamžitě nehodíš, tak uvidíš, co se bude dít! TO JE DISKRIMINACE! “

Mezitím, co řvala na pracovnici, její děti pobíhaly po místnosti pošty, žďuchaly do starších lidí, rozhazovaly po zemi různé vystavené tiskopisy, čmáraly tužkou po zdi.

„Takže ty mi je nedáš, jo?? !! “, pokusila se nepřizpůsobivá spoluobčanka naposledy přimět poštovní pracovnici k vydání částky. Následně předvedla něco, na co jsme asi všichni čekali, protože v různých obměnách to známe už roky - jen to asi nikdo z nás ještě nezažil na vlastní oči:

„Tak já ti tady ty parchanty nechám, a můžeš je živit sama, když mě tady diskriminuješ! To tě přivede k rozumu! “, a už se chystala k odchodu, když se mladá pracovnice za přepážkou zvedla, vylovila mobilní telefon, vyťukala číslo a nahlas, aby to všichni slyšeli, do telefonu řekla: „Sociální služba? Dobrý den, tady je pošta…ulice…Prosím, abyste k nám poslali sociálního pracovníka. Mám tady šest zanedbaných dětí, které mně tu matka zanechala, a velmi nutně potřebují vaši pomoc.

Že tu budete do pěti minut…?   To je dobrá zpráva, očekávám Vás a zavolám k tomu raději i policii. Moc děkuji. Nashledanou. “ Odložila mobilní telefon, posadila se zpět na své místo, zářivě se na zákaznici usmála a řekla jí: „To, že děti tady necháte, mi opravdu nevadí. Možná o ně nemáte zájem, ale právě jste pro ně asi udělala to nejlepší, co jste mohla".

Spoluobčanka zbrunátněla, rozeběhla se k dětem, vzala dvě z nich za ruku a utíkala pryč z pošty. Ostatní běžely za ní. Pracovnice se po nás rozhlédla a usmála se:

„Já jí dám diskriminaci! “ A pozvala dalšího klienta ke svému okénku. My, co jsme shlédli tuto scénku, která netrvala víc než pět minut, jsme se uvolnili. Nikdo nezasáhl, všichni jsme byli zvědaví, jak celou záležitost pracovnice zvládne. Musím uznat, že si počínala bravurně. Oceňuji mladou pracovnici za chladnou hlavu při jednání s příslušníkem obtížné menšiny, která používá jediný argument k tomu, aby z nás – slušných a pracujících lidí - vytáhli víc peněz prostým používáním výrazu DISKRIMINACE. Nejsou to oni, kdo jsou diskriminovaní, ale naopak, jsme to my. Pokud vyjádříme veřejně svůj názor, okamžitě jsme žalováni za diskriminaci, manipuluje se s námi jako s hadrovými panenkami, protože naši spoluobčané z chráněné menšiny se přece diskriminovat nesmí, diskriminace je protiprávní. A tak si z nich všichni sedneme na zadek. Všechno jim dáme, všechno pro ně uděláme, budeme je živit, šatit a cpát do nich peníze, dokud se nezadusí. Brečí, ustavičně si na něco stěžují, a my je budeme chlácholit (a to nemalými částkami ze státního rozpočtu).  

Nedokážu pochopit, jak jsme mohli dopustit, že nás zatlačili až tam, kde teď jsme.

Pozn. : Hlavní asi je, zachovat klid.