Téma: Vaše vzpomínky na Vánoce - veselé i smutné

Pamatuji se na Vánoce když jsem byl malý. Po štědrovečerní večeři jsme s mojí sestrou museli jít do vedlejšího pokoje a čekat na zazvonění takového malého zvonečku, kterým zazvonila moje maminka.To znamenalo že přiletěl Ježíšek a něco nechal pod stromečkem. Sledoval jsem také dopoledne s babičkou pohádky v TV.Nevím čím to je ale dnes mi vše připadá hrozně uspěchané a čas rychle běží.

Krásné vzpomínání a musím ti říct, dýchlo to na mě Vánocemi už z toho, jak jsi to popsal...moc hezký.. dík.

Mám rád takovou tu celkovou atmosféru - stomeček se zapnutými žárovičkami, doma uklizeno, na stole cukroví a ovoce s nějakými zlatými šiškami, talířky, které se vytahují jen na Vánoce, v okolních oknech světýlka. Dárky jsou spíš jen taková dodatečná radost. Ta atmosféra je nejpříjemnější. Hlavně asi ty svíčky na stromku, které osvětlují místnost tooolika barvami.  

Popravdě když jsem napsal tady ty příjemné věci, byť mám i škaredé zážitky, nechci je teď psát a kazit náladu ostatním. Škaredých věcí máme za celý rok dost Stačí mrknout na zprávy v TV.

Je pravda, že Vánoce nejsou pokaždé jen to nej a vždy veselé. Myslím, že jsme si tím procházíme všichni...vlastně jen ranné dětsví, nás chrání před starostmi dospělých ale to pomyslné žezlo přebíráme a tak nezůstaneme nikdo i bolesti ušetřen...Bohužel, patří to k životu a možná, nás i  bolestivé zkučenosti a vzpomínky, mají něco naučit. Měj krásný, předvánoční čas...

No jéje, jak tohle dobře znám! Staniolové obaly od cukroví z kolekcí nacházeli rodiče při odstavování skříní, když se po čase malovalo. Chození na cukroví do krabic na půdě... jaká to byla dobrodružství! A jak jsme se strašně těšily na pomeranče, to už dnes vyvolává jen úsměvy. Byly jsme čtyři holky, když jsme dárky daly do kupy, bylo s čím si hrát. Panenky, oblečky, pokojíčky ze dřeva, nádobíčko....lyže, brusle, boby...to všechno bývalo vánočními radostmi. Pamatuju ještě i hořící svíčky na stromečku, ořechy a jablíčka visící na spodních větvičkách. Jen prskavek jsem se bála, ale byly neodmyslitelnou součástí vánoční atmosféry. A veselé modré oči mého už nežijícího otce....

Ano, Bože, jak jsem mohla zapomenout na prskavky...  no patří neodmyslitelně k tomu i ta vůně po nich a já, milá Barčo, fakt na prskavky, totálně nevzpoměla..hmmm, tak to je síla...díky.

Tak jo, ještě něco...tak to je už snad ten němec...Jmelí, jmelí, jmelí... no a to je snad všechno, pěkně na pokračování si píšu.Hmmm.

Tak to jsi na tom úplně nejhůř, protože dávno zaprášené vzpomínky se mi vybavují dobře, ale zeptej se mě na události před týdnem

Ale co...nakonec si přece jen vzpomeneme a to je důležitý.. no ne? Miluji tento předvánoční čas ale nedělám si z toho stress, užívám si to a hlavně, vnímám vůně pečeného cukroví, skořice, hřebíčku a vychutnávám si tuto atmosféru, která mi dala podnět na toto téma... vzpomínky.

Barčo...asi se budeš divit, když napíšu, že ten tvůj příběh je jako by ho psala moje ploutvička... Do puntíku bych se pod to mohla podepsat...také jsme byly 4 holky u stromečku, ale mezi mnou, která jsem byla poslední v pořadí a nejstarší sestrou byl věkový rozdíl 10 let, takže ta si už se mnou s panenkami nehrála, spíše se nakrucovala v nových silonových šatičkách od Ježíška před zrcadlem...Jinak kouzlo opravdových svíček na stromečku se nedá srovnat s elektrickými žárovečkami, i když jsme na to jednou málem doplatili vyhořením a to tehdy, když kočka skákající po baňce milý stromeček převrhla a od svíček se chytly záclony a hned bylo veselo.

A samotnému rozdávání dárků ještě vždy předcházelo zpívání koled a tato tradice se mi podařila uchovat i do mojí rodiny, takže s babičkou, která vždy bývá u stromečku s námi, jsme to zpívání co nejvíce protahovaly, aby byli synáčci co nejvíce napnutí...

My jsme byly v rozmezí sedmi let a já nejstarší. Všech průserářů král

  Jako dítě jsem to prožívala trochu jinak, asi jako každý.   Díky mému otci, kterému bylo líto stromečku z lesa a kupovat je blbost. Jsme měli šíleného žebráka, poněvač tata sebral v lese co našel, větve, holé kmínky a špičku a z toho jsme měli stromek. Hrůza, doteď mě mrazí a před očima mám mamku, jak se k sobě tiskneme a s děsem sledujeme jeho počínání. Běžně jsme měli stromek smrkoborovici, nebo stromek bez špičky, že nebylo kam přidělat hvězdu. Jeho vysvětlení, že mu je živého líto, když to dá takovou práci než vyroste a že stejně na tři krále poletí, už nikdo ani nekomentoval. Jistě uznáváte, že zdobení se dalo nazvat maskování, ale i tak.....darmo mluvit. Pravidelně 25 prosince zapůsobila gravitace a špatně vycentrovaná hrůza šla k zemi i kolekcí a baňkama. Dnes si to užívám, máme doma krásného rovného krasavce, ale ta křivda z dětství tam pořád je.

Julie děkuji. Já se tak smála, to snad není možné. Moc jsi mě pobavila a dokáži si tu grotesku vybavit. Ale i tohle je nádherná vzpomínka, patří k tobě a můžeš ji předávat dál ve stylu Menšíka. Fakt dobrý.

Dokázala i smutnou vzpomínku podat tak, aby ostatní pobavila....a to každý neumí...

   Nejhorší na tom je, že dnes nám táta tvrdí, že to tak nebylo!!!!

Já vzpomínám na dárky, kterýma jsem jako dítě obdarovávala své nejbližší. Teta dostala umělohmotné kořenky s barevnými víčky, mámě jsem koupila bezva voňavku, jeden rok to byl trpaslík od sněhurky.. taková skleněná, barevná a vypadala jako socha toho trpaslíka a druhý rok živé květy. Dodnes vidím ty kytičky uvnitř. Myslela jsem si, co jsem nedarovala a ti dospělí se tím nadšeně voněli. Dokážu si teď představit, kolik přemáhání je to stálo.

My třeba máme Štědrý den každý rok na chlup stejný. Stejné talíře, které se vytahujou jen pro tento den, rybí polévka (táta s mlíčím), kapr klasika. Po jídle odcházíme umýt nádobí a táta chystá dárky, teda ježíšek. No a pak písnička Veselé Vánoce stále na gramofonu!!! a zvoneček. Mamka vzpomíná jak jsem byl malý a je dojatá (posledních 15 let říká to samé ). A hlavně než se rozbalují dárečky, tak společné foto. Každý rok stejné!! Máme foto kde ještě ani nejsem, jen ségra, pak jsem v pupíku atd. Stromeček na stejném místě, stejné postavení lidí apod. Je super to pak dát vedle sebe. Letí to...

Míco, nejsi ty můj brácha? Máme to podobné. Ale to asi většina lidí na vánoce .
Jen ted dostávám ty báječné voňavky já, místo mojí mámy. Ta si zaslouží větší luxus.
 

Příspěvek Barči mi vybavil vzpomínku, jak já jsem se prskavek nebála, a podle toho do dopadlo.
Mám o pár let mladší sestru. Když mi bylo si 9 let, tak zrovna na štědrý den měla akutní potíže se slepákem a rodiče jí museli hned odvézt do nemocnice. Mě nechali doma, obvykle jsem byla hodné dítě. Jenže mi byla dlouhá chvíle a tak jsem dostala nápad, že si tedy prskavky zapálím na stromečku sama. Na tom by nebylo až tak moc divného, kdyby pár dní před vánoci naši nekoupili nový smyčkový silonový koberec a...no prostě prskavky jsem špatně upevnila, zapálila jich hned několik a ony spadly na ten koberec. Abych je uhasila, tak jsem je ještě přimáčkla na tom koberci a první vánoční dárek byl na světě = několik až 10cm seškvařených míst a "příjemná" vůně po bytě. Pak se vrátili rodiče a  koukali. Ale vzhledem k okolnostem a svátkům se ani moc nezlobili, po vánocích koberec otočili a vynalézavý tatínek vše zamaskoval.

Já jsem si vždycky přála někoho překvapit. Vzala jsem na sebe dobrovolně nákup dárků i za bráchu, protože mě moc bavilo představovat si co by komu udělalo radost. Dnes nakupování ze srdce nesnáším.

Ano, rozumím...někdy se stane že člověk změní své zvyky...proč to tak ale je a proč vznikla ta nechuť?

Jako dítě jsem byl nejzvědavější hledací pejsek vánočních dárků. Vždy jsem vyčenichal, kde maminka dárky schovávala. Nejvíce si pamatuji, když jsem objevil soupravu pro výpravčího, kde byla červená čepice, píšťalka, brašna s jízdenkami a štípacími kleštěmi a zeleným terčem, výpravkou. Pak jsem se tajně hrával před svátky na výpravčího.
 

Ano...všichni jsme byli malí detektivové... hmmm, uteklo to jako voda, myslím tím čas dětství a tajemné, kouzlo v našich duších, právě o Vánocích.Vnímám Vánoce tak nějak nostalgicky a zvláštně pěkně. Myslím na ty, kteří už tady nejsou a jsem jim vděčná za nádherné životní chvíle o které se postarali.