Téma: Šikana a následky do života

Nepíšeš v jakém smyslu - šikanu... ve škole, v práci... kde? Snad by Ti tu někdo poradil...

Na základce mě v 8. šikanovali kluci, došlo to tak, že jsem si do konce roku pak už nechala školu omluvit. Na střední jsme měli dobrou třídu, co mi vše vynahradila bylo to super. Do života mě to asi nepoznamenalo, byli to idioti. Nebo možná posílilo, že jsem si nenechala pak už nic líbit..Ale do dneška na srazy se základkou nechodím a nikdy bych nešla, to ve mě zůstalo, nechci ty lidi do smrti vidět..
Nejlepší řešení je změnit školu, jinak bude pořád s někým problém...

Ahoj,

prošla jsem si dost krutou šikanou, trvalo to dva roky a nikdy se to neřešilo. V té době jsem to zvládala kupodivu statečně, nikdo na mě nic nepoznal. Až teď ve svých čtyřiadvaceti jsem si uvědomila, že problémy, se kterými se potýkám: neustálé napětí, strach, malá sebedůvěra, výkyvy nálad, mají nejspíš původ někde v té sedmé třídě. Dneska jsem se odhodlala a svěřila se osobě, která je mi nejbližší. ještě neví, zda mi to pomůže, ale už to, že mi došlo, že nejsem vadná, ale tyhle problémy mají vnější příčinu a není to tak, že jsem já špatná a neschopná, mě snad nakopne. Budu držet palce, ať to překonáš, určit to stojí za to.

I když je můj příspěvek časově neaktuální stejně sem přidám svou trochou do mlýna. Také jsem zažila šikanu, zhruba od 6. do 9. tř. na ZŠ.  Většinou se to omezovalo na nadávky na to, že jsem byla hubená,  dobře jsem se učila, že jsem byla spíše tišší povahy apod. Nebylo to sice pořád, ale stejně mi to moc sebevědomí tehdy nepřidalo. Moji smůlou bylo také to, že mí rodičové nijak nejevili zájem o mou osobu či zájmy. Tedy ani o mé problémy. Nebylo se tedy ani komu svěřit. Jediným štěstím bylo, že jsem si tam našla dvě kamarádky, které ještě vedle dalších tří holek byly celkem normální. Tak se to dalo přežít. Na SŠ a na VŠ už to byl samozřejmě obrat k lepšímu.

Když se na to podívám dnešními očima, tak dle mého názory byl problém ve dvou věcech. Jednak v nedostatečné podpoře rodiny (cholerický otec, jehož komunikace se omezovala jen na příkazy, zákazy a na řvaní, mi moc sebedůvěry do života nedalo) a jednak v naprosto katastrofální úrovni ZŠ na větším sídlišti. Dnes vím, že bych své dítě do takového doupěte nikdy nedala. Raději zaplatíme svému dítěti soukromé lyceum např.

A ještě jedna poslední věc. A možná to bude znít hnusně a elitářsky, co teď napíšu, ale v poslední době je mi zcela jedno, jak co bude vypadat nebo znít před ostatními. Víceméně vše zlé, čeho se ty nuly na ZŠ dopouštěly, se jim vrátilo. Je tak potěšující občas potkávat své bývalé spolužáky ze ZŠ sedící za kasou v Tescu s tím, že vedle učňáku s odřenými ušima se zmohly akorát na nemanželská děcka, žijí v dluzích, vzdělání žádné, úroveň jejich kvalifikace mizivá.  Já jsem se naopak vyhrabala ze všech ... , mám pěkný vztah se svým parnerem, pohybujeme se spíše mezi lidmi ze vzdělanější kruhů a žijeme si (troufám napsat) velmi dobře. Jak neutěšené dětství a dospívání jsem měla, tak mám teď šťastné období dospělosti. Nejtipnější na tom je, že některé ty nuly mě dokonce zdraví nebo si mě chtěji přidat na FB mezi přátele, na což reaguji ignorací, popř. pozdravením na půl pusy. Tohle vážně nechápu. Oni si vážně myslí, že jsem nezapomněla? Že teď po letech budu dělat, že se nic nestalo a chodit na jejich srazy? Naopak. Otevřely se mi dveře do zajímavých kruhů a nabízí se mi určitá možnost pomsty. Holt ty nuly musí nést následky za své jednání. Stačí jeden telefon a můžu pár těm "lidem" docela znepříjmenit život. Otázkou zůstává, zda by to k něčemu bylo...

Elen, je dobře, že jste vytrvala a vystudovala a tak se dostala do jiné společnosti. I když to také není vždy záruka charakterních lidí. Nicméně Vám se to podařilo. Je dobře, že se ji ž dále nemstíte, věřte, že takoví si svého trápení užijí až do smrti i bez pomsty. Šikana je stejně hnus fialovej.

Tvůj příběh nikdy nebude neaktuální, je dobře, že jsi to sem napsala. Může být inspirací pro mnohé mladší lidi, kteří procházejí podobnou zkušeností. Zvednout telefon by jistě bylo snadné, ale vždycky je lepší se nad tyhle lidi povznést a pustit je z hlavy. Jen jedno nepochopím.... tu drzost na FB. Tady je vidět, že se ti lidé vůbec nezměnili, vůbec jim ani na mysl nepřijde, co jsi musela prožít "díky" jim. Omluvu, tu bych brala, ale přidávání do přátel? Co se mi ale na Tvém příběhu zamlouvá je to, že nejsi poznamenaná, že jsi jen nezapomněla. Že s trochou ctižádosti jsi se dostala mnohem dál, než dotyční s vysokým, ale neopodstatněným sebevědomím. Přeju Ti hodně štěstí....

Na tomto příběhu mi připadá významná (a typická) především jedna věc: intelektově horší šikanovali lepšího. Z toho plyne, že je potřeba vytvářet intelektově homogenní skupiny, ve kterých k tomuto bude chybět záminka. Bohužel - naše inkluzivní školství se chystá vykročit směrem právě opačným. Tedy: šetřete na lyceum...

Život je krutý, nespravedlivý, ale pořád dobrý! Když budeš děti izolovat, jen tím oddálíš nevyhnutelné. Je to jako když o dítě nadmíru pečuješ. Nepouštíš ho k vodě, protože by se mohlo utopit. Nepouštíš ho večer tančit, protože by se mu mohlo něco stát.  

A přitom ve své přehnané ochraně nevidíš, že se mu něco děje rovnou před tvýma očima.  

Ztrácí kontakt s komunitou. Jeho síla a obranyschopnost se nevyvíjí, protože k tomu nedostává impulzy. Ve 30ti pak neumí tančit, neumí plavat. Bojí se zvednout telefon a něco vyřídit. Bojí se rvát s okolím i se životem. Vše co z něj je, je jen slušnej, tichej, pracovitej otrok.

Přehnaná starostlivost je jedna z nejhorších věcí, kterou můžou rodiče dítěti provádět, protože jde o tichou hrozbu. Vše se zdá být v klidu, vše se zdá být v pohodě a najednou to pořádně bouchne a život je zničen.  

 taky jsem si tím za základce prošla  když  někoho z nich  pak na slezině potkam, první na co si vzpomenu jak na mě byli  hnusní.   Oni si to ovšem dáááávno nepamatují. Já  ANO. To že to člověka posílí  je fakt,   protože jsem se  musela spoléhat sama na sebe málokdo dostal moji důvěru.   Někdo má dnes ze mě  pocit že jsem sebevědomá, ale už se prostě nedám.

Dnes  se s tím setkávám u svého syna(6 třida),   a snažím se  mu  vysvětlit jak  s těmahle parazitama  jednat.   "Nesmíš se dát a hlavně o tom nesmíš mlčet!!! Když si to nevyřeší dítě samo musí zasáhnout rodič.

Jim se to vrátí i s úroky, ( dřív nebo později) to taky funguje na 100 %

šikanu jsem zažil na základní škole, vystřídal jsem 2 základní školy a na obou byla, největší sem zažil na té druhé, přišel jsem tam na 8 třídu, takže kolektiv už byl dávno mimo mě, navíc největší příčina proč mě šikanovali bylo to že nejsem komunikativní typ, což většina z nich byla, tutíž sem mezi ně nezapadl, a dělali mi naschváli, posmívali se mi, kvůli tomu jak se chovám, pořád měli narážky jak se tvářím, a podobně, přitom já sem jim nikdy nic špatnýho neudělal, právě naopak snažil sem se s každým vyjít a pomoct, jenže oni mě brali jako blba co se stydí, nemá se o čem bavit, má provokativní chování a podobně, následky mám dodnes, : malý sebevědomí, tréma před hodně lidma, když mám říct svůj názor tak se stydím, když se na mě dívá víc lidí okamžitě sem nervózní, protože nevím kam se mám dívat, abych se nestrapnil, prostě hrůza, ale udělal jsem pokrok, se spolužákama ve třídě se normálně bavím a jsme v pohodě.