Téma: Sibiřská zima

Medvěd střelil do černého s živočišným teplem, když jde pára z nozder a za chvíli je knír ztvrdlý ledem. Pokud mohu čerpat z vlastního života, nevsadil bych na pouhou náruč, alébrž na vlastní připravenost, kterou někdy může být i nejtěsnější tělesné spojení. Včera, uléhaje v nízkém teplotním komfortu, ocenil jsem kocourka, který si na mně ustlal. Též se jedná o  tělesné spojení, ovšem pasívní.

Málokdo z nás ví o skutečné zimě víc než kulový. Znovu jsem zalistoval v pamětech Josefa Šedivého, muže, který měl kladný vliv na moje dětství.

V roce 1916 byl legionářem v Rusku. Dlouho nebojoval. V říjnu byl zajat a celá jednotka byla transportována do gulagu na Kamčatku. Popisuje cestu v uzavřeném nákladním vagónu, kde padesátka lidí utvořila chumel a ti, co mrzli na kraji, byli pravidelně  střídáni těmi zahřátými. Chlapi byli oblečeni v hadrech a při ležení přimrzali k podlaze. Každý den vybrala smrt nejslabší bytost. Ve Vladivostoku při nalodění zbyla pouhá polovina mužstva.  

Tábor byl rozlehlý a plotů nebylo třeba. Kdo se dal na útěk, brzo našel v pusté zemi svůj konec.   Josef byl vzdělaný a věděl, co tělo potřebuje, aby přežil.   Při přesunech na pracoviště tajně sbíral zmrzlé šípky a byl jeden z mála, který přežil první zimu. Trestanci kopali v povrchovém dole, v těsném sousedství aktivní sopky. Na úbočích vyvěraly sopečné plyny z puklin – fumaroly. Kdo se chtěl ohřát a neopatrně se nadýchl, už pomoc nepotřeboval.

Tábor potemněl. Naftový agregát, co osvětloval budovy, bafal neustále, ale energii nedodával. Mezi bachaři nebyl nikdo se strojním vzděláním. Velitel nechal mužstvo nastoupit, vyštěkl svůj požadavek a Josef se přihlásil. Byl přiveden do velitelské budovy a bachař ho nechal čekat na chodbě.  Na osud Josef nevěřil, ani si nepřál, aby kdokoli za něho směřoval jeho kroky. Náhody, těm věřil.

Mezi prkny na podlaze chodby se cosi zalesklo. Jehla. Obyčejná šicí potřeba. Josef ji nehtem vyškrábl a v tu chvíli mu hlavou bleskla myšlenka. Ani velitel svým rozkazem k opravě zařízení, ji nepřerušil. Josef brzo zjistil uvolněné kartáče dynama a primitivně závadu opravil. Když na  ampérmetru vylétla ručka, vyjmul jehlu a na chvilku ji vložil do statoru dynama. V gulagu se nechválí. Jen se méně řve. Velitel pochopil, že takového muže tábor potřebuje. Nemusel proto každý den do práce v dole a zabýval se technickým zařízením, které bylo v děsivém stavu. Žádné další úlevy nedostal. Každou noc na pryčně rozvíjel myšlenku na útěk.

Na stěně velitelské kanceláře visela mapa poloostrova. Vryl si ji do paměti dokonale. Po nocích začal intenzívně cvičit. Ve stravě chyběly bílkoviny a vitamíny. V odpadcích kuchyně vyhledával odřezky mrkve a brambor, naučil se jíst šneky a byliny. Touha po životě ho poháněla a držela v naději až do července, kdy nastaly deště. Bachaři si zvykli, že není každý den v pracovním družstvu, proto jej nehledali. Personál se koncem týdne pravidelně opíjel. Josef počkal na neděli. I svátek byl  pracovní den, jen zemdlení strážci nebyli pozorní. Na poloostrově je proměnlivé počasí a na slunce není spoleh. Věděl, kterým směrem se má vydat. Naposled jsem vzpomněl na všechny ukrutnosti, co jsem zažil, píše a vyrazil.  Počítal kroky a když došel k číslu dvanáct tisíc, zastavil se u louže. Vyjmul opatrovanou jehlu a nacvičeným pohybem ji zlehka položil na hladinu. Magnetický pól Země zachytil nepatrný kousek oceli a správně jej natočil. Východojihovýchod, znělo neustále v Josefově hlavě. Ještě na  mnoha kalužích plavala jehla, stovky tisíc kroků byly odpočítány, než se Josef dostal k pobřeží Pacifiku. Už není důležité, že nějaký čas žil v rodině rybáře, kde zastával všechny práce, dostal se tajně do přístavu Usť-Kamčatsk a po jedenácti měsících v podpalubí nákladních šífů, ukrývání v přístavech snad všech světadílů  a s pomocí mnoha lidí dorazil k ústí Labe v Hamburgu.

Josef byl chlap, jací už nejsou.   Život v ruském zajetí ho naučil dívat se vlídně, i když není na co. Když východní vítr přinese vůni sibiřských mrazů,   vybaví se mi jeho úsměv.

Život v táboře v pamětech popsán není. Na moji otázku se Josef usmál: napsal jsem pro tebe jen to podstatné, není třeba vzpomínat na všechno. A zima? Na ni  si zvykneš. Když se zvedla teplota na mínus třicet, sedávali jsme na zahrádce a říkali, sivódňa těpló.