Téma: Rozchod po 10 letech vztahu - co mám dělat?

V tomhle Baruš naprosto souhlasím. Možná proto jsem vydržela v manželství 11 let, jinak bych sbalila svý švestky už dávno.

Ahoj Anderjko, před měsícem jsem prožila něco podobného po 13 letech, tedy kromě toho domu, ten jsme neměli. Také mě odkopl, protože se nám nedařily děti. Zítra se od něj stěhuji, ale už přes měsíc nevím kde je. Je to hrozné a pocity, které popisuješ mám taky, co dělat však nevím. Musíme to nějak přežít, nic jiného nezbývá.

Můj táta se v srpnu rozešel po 20 letech s přítelkyní. Chtěli se během té doby několikrát vzít, ale vždy, když se odhodlávali, přišlo něco nepříjemného, co upnulo pozornost jinam - například rakovina s metastází otce tátovy přítelkyně.

V srpnu, v pátek 13. mi to táta volal. Vychovávali společně mě a dceru tátovy přítelkyně z prvního manželství.

Teď už jsme velké, tátova přítelkyně si navíc poslední 3 roky dodělávala vzdělání a po práci se skoro pořád učila, tak táta stále více byl sám se svými zájmy (sport atd.). Taky to byl šok i pro okolí.

Teď si ale i celkm pomáhají, třena když ona potřebuje udělat nějakou vyloženě chlapskou práci na domě apod. Nebo byla u něho na návštěvě. Skoro si i začínáme myslet, že se k sobě možná vrátí. Mohu ale potvrdit, asi kdyby byli manželé, snaha by byla větší.

Zajímavé, nikdy mě nenapadlo přemýšlet o svatbě z tohoto úhlu pohledu, vždy jsem o ní uvažovala ve smyslu začátků, a ne konců... Nejspíš je tedy i při těch případných koncích podstatná, může je zbrzdit.

Víte, úřestože jsem ještě na poli vztahů díky svému věku moc nezažila, stále více si uvědomuju, že právě partnerské vztahy nebo i mezilidské vztahy vůbec jsou na jedné straně po zdraví to nejcennější, zároveň ale mohou být i nejvíce zrádné a nejvíce ubližovat. Investujete do nich sebe, po stránce citové i jiné, ale ČASTO ČLOVĚKA VYPEČOU... Není to jako přijít do obchodu, porhlédnout si šaty, zkusit si je, rozmyslet, jestli mi budou vyhovovat a jestli dlouho vydrží, uvědomit si záruční dobu, přečíst si návod k údržbě, aby zůstaly stále stejně krásné...A v neposlední řadě zvážit cenu, jakou za ně dáme a jestli nám to za to stojí... Cítíte tu jistotu v tom? Vše je možné si dobře rozmyslet. Bohužel ve vztazích ani trochu.

Když jsem byla malá viděla jsem svět dost černobíle, asi jako většina dětí, měla jsem pocit, že buď jsou lidé dobří, nebo špatní. Jak jsem ale rostla, docházelo mi, že máloco je jednoznačné...A že i skvělý člověk, který se báječně chová, může dostat podpásovku. Bohužel. Nebo jedna naše známá, tu opustil manžel ještě po více než dvaceti letech, měli spolu dvě dospělé děti. O s našel milenku jen o maličko starší, než byla jeho dcera. Tahle slečinka ho po pár měsících opustila. Rodinu už měl ale rozbitou a nic se na tom nezměnilo. Zklamané děti, žena na antidepresivech...

Život je někdy hodně krutý.

Na vašem místě bych se snažila připomenout mu, proč jste spolu byli, co vás spojovalo, že je to kus života, co jste spoluz prožili a že je hrozná škoda ho teď zahodit... Jinak asi nezbývá než soustředit se na sebe, na své zájmy, zdraví (momentálně hlavně to duševní), na okolní rodinu a přátele, kariéru... A začít hledat jiného, který třeba bude tím opravdovým princem...

Třeba se během toho ten Váš, teď už asi teda bývalý, umoudří a bude Vás chtít zpět...

Možná ho pak přijmete a odpustíte mu, nebo taky ne, nebo už budete na počátku nějakého jiného vztahu...

V takových těch různých porozchodových poučkách jsem taky někdy četla například něco ve smyslu:

,,Kdybyste spolu měli být, tak spolu jste..."

Něco na tom je a Vy si jistě zasloužíte člověka, který nebude pochybovat o tom, že Vás chce...

A opakujte si tayk to, že tak těžké je to z velké části i kvůli tomu zvyku, který si člověk na druhého vytvoří, takový zvyk vznikne raz dva, jak jsem před časem zjistila, když se mi rozpadl párměsíční vztah. Říkejte si teoreticky, že podobný zvyk klidně mohl vzniknout s někým jiným a mohlo to být lepší... A určitě ještě bude...

Věřím, že jste na tom špatně, i já byla po mnoohem kratším vztahu a rozchodu, takže skutečně věřím, že je Vám teď zle... Zkuste i třeba psychologa, ve větších městech jsou i bezplatní, i kdyby to mělo je trochu pomoct, bude ot fajn.

Držím palce!

  Veverko, ale tenhle vztah byl očividně přechozený. Přesně proto odbornící navrhují svatbu po 2-3 letech chození. Ještě je hodně častá teorie nenaplněného partnerství a to je o vztahu, kde se buduje materiální věc s absencí společných dětí.

Juli, tak to sedí. Protože děti společné neměli, jen každý jedno z minulého manželství, a bydlení taky moc nebudovali společné, nejdříve se bydleli v bytě táty, pak v domě jeho partnerky, který měla po rodičích a nahoře žila její maminka.

A on tam zřejmě měl dojem, že tam tomu příliš nevládne. Což není pro chlapa dobrý. No já to předpovídala hned, že to nebude dělat dobrotu. Pak se k tomu přidalo její studium, brzké oddělení ložnic a odcizení bylo nabíledni.