Téma: Přítel na mě nemá čas, jsem hysterická

Pokud se Ti stýská, připomeneš se mu a on si pak na Tebe ten čas udělá, tak si nemáš proč zoufat. Myslím si, že pokud byste se dohodli na další schůzce hned, problém by ani nevznikl.

Ber to tak, že jestli je takto zodpovědný k dostudování školy, bude jistě zodpovědný i v životě, ke své rodině k práci. Když tohle pochopíš a přehodnotíš, tak to čekání jistě bude stát za to.

Být tebou snažila bych se něco dělat s tou přecitlivělostí.

  Musíš mu dát prostor se realizovat, omezováním a výčitkama jej akorát ztratíš..... Copak nemáš kamarádky, koníčky, zájmy?   Chováš se jak koule u nohy a přesně tohle muži nesnáší.   Zapracuj na sobě, změň přístup, pokud se jen lituješ a následně brečíš, působíš labilně. Vše je v Tvé moci a hlavě, změň smýšlení já já jenom já a začni svůj čas trávit něčím hodnotným.

Odpovím asi raději všem v jedné zprávě.

Barča: Přece se mu nemůžu pokaždé vnucovat, bylo by to jednostranné a ani to není to, po čem bych toužila. Kdybych chtěla, dosáhla bych toho, že bych se s ním vídala častěji. Ale připadal bych si jako stíhačka a nic by to nezměnilo na tom, že mě mrzí, že se věnuje pořád jen učení a snad ani nemá potřebu mě vidět. Máš pravdu, pokud bychom se vždycky rovnou domluvili na další schůzce, cítila bych se mnohem líp, ale s tímhle pokusem jsem neuspěla, protože on nikdy neví, co bude muset stihnout v následujících dnech, a domlouváme se vždycky na poslední chvíli...

Darila: Toho se popravdě spíš bojím. Až dostuduje, najde si práci a dost pravděpodobně na mě opět ten čas mít nebude... Nevím, prostě mě to neuklidňuje

julie: Asi jsi mě nepochopila. Já nikoho neomezuju, ani nic nevyčítám. Jen se mu občas, když na mě dolehne smutek, snažím vysvětlit, že bych s ním potřebovala být víc. Nevím, z čeho usuzuješ, že nemám vlastní zájmy. To, že trávím čas i s kamarádkama, vlastní školou, sportem atd. přece neznamená, že se nemůžu chtít vidět s přítelem víc než jednou do týdne. Ano, uznávám, že jsem labilní (asi bych přece jen měla navštívit psychologa), ale s tím nikoho neobtěžuju, jen jsem to teď ventilovala anonymně na internetu.

Evi, ale to, že snad ani nemá potřebu tě vidět, to píšeš až teď. V tom případě počkej, až se Ti ozve sám. Třeba se nedočkáš, třeba ano, ale jen z nějakého "prospěchu". Ale určitě sama cítíš, jak to vlastně je.

Víš, ten pocit, že mě ani vidět nechce, ten přichází v podstatě ve chvíli, kdy moje hysterie vygraduje. Ale přitom vím, že to není pravda. Jsem z toho zmatená... Chci mu dát prostor, aby se ozval, ale většinou jsem slaboch a nevydržím to. A pak zase celkem chápu, že se ozývá po delší době, když se zaberu do práce, taky mi čas ubíhá jinak.

Díky.

Ahoj, nevim, jestli tato konverzace ještě běží, ale nikdy jsem neodpovídala na "zpovědi" těchtot typů-dokud jsem sama do této situace nespadla-jsem na tom naprosto stejně jako ty. Jen mi je 18! a co se pláče týče-brečím pořád! jak říkáš-nátlak, když mám říct svůj názor, který mě akorát rozbrečí-doma si natrenuju svoji řeč, kterou bych mu vyložila, ale když přijde na věc raději mlčím, držím to v sobě a užívám si té chvíle co jsem s ním. Ale je to smutné On má teď prostě práci, do toho dělá školu, má práci na domě... Je to smutný, nechci mu to vyčítat, že čas nemá, ale taky mě to mrzí-protože se pro něj trápím, po nocích brečím, říkám si proč to tak musí být. Na druhou stranu si říkám-začnu žít, najdu si nové kamarády(protože jich moc nemám), budu něco dělat, cvičit a až on sám uzná za vhodné se ozvat, tak se ozve. ALE? Já mám strach že se neozve! že ztratí zájem, a já ho moc miluju.

PS. -možná mi je 18, ale mám toho za sebou(co se týče vztahu) víc než jakákoliv náctilatá puberťačka. Na disko nechodím, upřednostňuju spíše vztah vážný, než nějaké ulety na pár nocí.