Téma: Krize v manželství - nevím co k němu cítím

   Podle mě jsi na manželství a vážný vztah nedospělá.

Máš určitě pravdu, ale nechci ho tím ztratit. Co s tím?

  Nechceš ho ranit?  A co myslíš, že celou dobu děláš?  Chyba je v Tobě, buď se přestaneš urputně pozorovat a začneš fungovat jako partnerka a né jako rozmazlené děcko. A nebo se rozvedete a tím mu dáš šanci žít spokojený život po boku někoho, kdo chce dělat partnera šťastným.

  Spokojené manželství je hlavně o tom něco druhému dát ze sebe a dělat si radost.

Nikolo, tohle asi nemá moc šanci... Vem si, že na začátku ten vztah musí být naprostá exploze citů, vášně, lásky, nenasytnosti, musíš partnera zbožňovat, aby se dalo z čeho ukrajovat. Protože čas je neúprosný a každý jednou zevšední... I v takovém úžasném vztahu poleví to šílené zamilování, postupně je to normálnější a normálnější. Jenže pokud to má vydržet třeba 50 let, partnera musíš milovat opravdu upřímně. Pokud Ti po dvou letech vadí jeho hlas, je to zlé. Nemiluješ ho, máš ho ráda a je Ti ho líto, protože je táááák hodný a Ty bys mu tááááák ublížila. A co teprve sobě, že jo? Jsem asi pěkně hnusná, ale říkám to z vlastní zkušenosti. Taky jsem byla dlouho srab, měla jsem úžasného partnera, byl neskutečně bohatý, tak bohatý, že bych ani nemusela pracovat. Byl krásný, profesionální sportovec (odtamtud ty peníze), byl na mě strašně, šíleně hodný, odpustil mi i nevěru, ke které jsem se (trubka) přiznala. Vlastně to uzavřel tak, že za to mohl on, protože není dost dobrý v sexu... no hrůza, já si ho pomalu přestávala vážit, štvaly mě hlouposti, to, jak vyslovoval některá slova, jak se tvářil při řízení auta, jak se mě dotýkal před známými... šílela jsem z toho. Když jsem zamilovaná, nic takového není. Vidím třeba na partnerovi, že má nějakou zvláštnost, že třeba něco dělá poněkud divně, ale já ho prostě zbožňuju a tyhle nedokonalosti ho dělají člověkem. Pokud nemiluji, leze mi to krkem.
Pokud se rozejdete (nebo rozvod, dneska je to už jedno), strašně se Ti uleví. Buď klidně sama, nic Ti neuteče, jsi ohromě mladá!  Užívej si života, je krásný a krátký!!!! Držím Ti pěsti.

Já nevím. Víš na začátku jsem do něj zamilovaná byla, ale asi jsem neměla šanci to rozvinout, protože než jsem se nadála, bydleli jsme spolu, začali rekonstruovat. Ani ne po měsíci mi vyznal lásku před rodiči Chci tomu dát ještě šanci. Jsem objednaná do manželské poradny. Říkám si, že kdybysme třeba začali od začátku, šlo by to

 Musíte chtít, šance je tu vždycky. A hlavně na něm nehledej chyby, ty máme ostatně všichni.  Hodně štěstí !

Víš na začátku jsem do něj zamilovaná byla, ale asi jsem neměla šanci to rozvinout, protože než jsem se nadála, bydleli jsme spolu, začali rekonstruovat.

Pochybuji, že jsi byla zamilovaná, podle mě sis to jen myslela, protože si šla z jednoho vztahu do druhého a to prostě není dobře. Žádný člověk se takhle nevrhá do vztahu, pokud tím nelepí něco z minulosti a je jedno, co konkrétně to je. Jen někdy to prostě vyjde a to skutečné zamilování přijde později, ale spoléhat se na to nedá, je to nezodpovědné. Teď už to možná budeš vědět a tak budeš i chytřejší.

Podle mě bys měla nechat manžela jít, aby poznal opravdovou lásku, sama zůstat sama, alespoň do té doby, než si uděláš pořádek sama v sobě a pak si můžeš začít plnohodnotný vztah.

Jste oba dost mladí na to, abyste museli zůstávat ve vztahu, který vás neuspokojuje a i sebelepší psycholog Ti nepomůže, když to není v srdíčku, tak to prostě není, s tím se nic moc dělat nedá a vztah z lítosti...na to jste vážně příliš mladí.

Já opravdu chci-hlavně kvůli němu! Dohodli jsme se, že jestli se mi ty stavy vrátí, půjdeme od sebe. Bojím se, že kdyby to takhle bylo dál a zůstali spolu, hledal by lásku někde jinde nebo naopak a to nechci. Tak moc bych si přála, aby byl šťastnej, abych ho už netrápila nejistotou, aby nám to klapalo a já do něj byla zamilovaná

Do lásky se nelze nutit. On Tě určitě miluje,ale myslím si,že bys měla myslet i na sebe. Určitě je to úžasný chlap,ale nezaslouží si někoho,kdo ho bude opravdu milovat? A to samé ty? Někoho koho budeš milovat opravdově? Mám z toho prostě pocit, že si ho sice vážíš,ale zamilovaná nejsi. A to je pak těžko žít v takovém vztahu. Hodně štěstí oběma.

Já vím, ale co když dělám chybu, který budu jednou litovat?

Nechci o něj přijít jen kvůli tomu, že jsem mladá a nevím co od života chci. Třeba když vydržím, tak se všechno srovná, dospěju a uvědomím si koho mám po svém boku a budu vděčná, že jsme to společně zvládli

ach jo... no zkus to. Dokud nebudeš přesvedčená, že to dál nejde, tak stejně neodejdeš a asi by to byla i chyba. Každý si zaslouží, aby dostal šanci. Jen dej pozor, ať ty šance nedáváš celý život a ten se nezmění ve střídání slzavých údolí a úlevy. Na to je ho škoda. Úkolem každého je být šťastný. 
Já jsem sem před nějakou dobou vložila také svůj příběh, trápila jsem se podobně jako ty. (problém ale nebyl, že byl moc hodný, ale moc namyšlený a choval se agresivně) Skončilo to tak, že jsme se rozešli, když jsem celý den čekala na jeho sms s odpovědí, jestli se mnou půjde plavat.  Nevydržela jsem to, večer mu zavolala a dočkala se nařčení, že si myslím, že se kolem mě točí celý svět. Nemyslím si to. Vážím si sebe natolik, že jsem se rozhodla, že mi za to takový člověk nestojí, neustále měl tendenci mě ponižovat, uvádět do rozpaků.A já chtěla být šťastná. Ty chtěj také.  Měj se ráda, je to fajn. A nemusíš se proto někomu obětovat.

  To co jsi prožila Ty je ale trošku rozdíl. Nikole nikdo po srdci nešlape. Jenom neví co chce.

To je pravda. Nevím co chci. V tom je ten zásadní problém. Věřte mi, že můj manžel je ten nejlepší chlap, jakého znám. Nikdy jsem nikoho takového nepoznala. Po předchozím vztahu s bývalým přítelem, který mě ponižoval před ostatními a dělal ze mě totálně neschopnou holku, jsem hrozně toužila po někom jako je on. Opravdu si moc přeju ho dělat šťastným-tak jak si zaslouží.
Víte on sám mi řekl, že za to může-prý usnul na vavřínech. Já si sním dokážu představit život, společné dovolené, byl by skvělý táta pro naše děti, prostě všechno.To byl taky důvod, proč jsem si ho chtěla vzít. Nějak jsem doufala, že se do něj postupem zamiluju. Ostatní mi taky říkali, že každá láska je jiná, takže jsem to všechno brala jako jiný druh lásky. Tak proč mám  tyhle stavy?

  Protože nejsi zamilovaná a vzala sis kamaráda!  V manželství časem přejde láska a zamilovanost do fáze přátelství a kamarádství. Jenže až časem, až to fluidum zamilovanosti postupně opadne. A plánovaně se zamilovat, to snad ani nejde. Já manžela mám hodně ráda, je tisíc věcí co na něm miluju a zároveň tisíc věcí, který u něj nesnáším. Ale přece se nebudu rozvádět kvůli tomu, že mačká pastu odprostřed, nebo že nedokáže říct instalatérovi, že tu práci odflákl . Protože on je taky hodnej a to tak, že na všechny. Když se podívám zpět na ty expartnery, tak si můžu jen gratulovat k dobré volbě, i když vyhráno nemám nikdy. Musíš se rozhodnout sama, jen Ty víš spoustu podrobností a nikdo to za Tebe neudělá.

Milá Nikolo jen si dovolím ocitovat to co jsi napsala:"To je pravda. Nevím co chci. V tom je ten zásadní problém. Věřte mi, že můj manžel je ten nejlepší chlap, jakého znám. Nikdy jsem nikoho takového nepoznala. Po předchozím vztahu s bývalým přítelem, který mě ponižoval před ostatními a dělal ze mě totálně neschopnou holku, jsem hrozně toužila po někom jako je on. Opravdu si moc přeju ho dělat šťastným-tak jak si zaslouží.
Víte on sám mi řekl, že za to může-prý usnul na vavřínech. Já si sním dokážu představit život, společné dovolené, byl by skvělý táta pro naše děti, prostě všechno. To byl taky důvod, proč jsem si ho chtěla vzít. Nějak jsem doufala, že se do něj postupem zamiluju. "  Víš ale ono to tak nefunguje, ten chlap Tě miluje, ale Ty si nejsi jistá?   Tak ho netrap a netrap sama sebe, pokud v tom budeš pokračovat nedopadne to dobře. Sice si přeješ svého muže udělat  šťastným, ale pokud to je chlap co tě miluje, tak to časem vycítí a to že si myslíš že se do něj časem zamiluješ je tak mizivé procento jako výhra ve sportce... Je holt taková doba.  Ale moc bych Ti to přál