To je moc hezký příběh, Pluto. Já bych přidala jeden kratičký úryvek. Je ze životopisu mého prastrýce Jana Meda. Byl jako misionář v Indii. Je to jeden z mála lidí, kterých si opravdu vážím. Nedávno tady byli jeho následovníci z Indie. Dva strašně milí a usměvaví kněží. Když jsem je slyšela, jak vykládali o strýčkově pohřbu, měla jsem obrovskou radost a smutek dohromady. Přišlo nám DVD se záznamem posledního rozloučení. Bylo to moc krásné a taky moc dlouhé Myslela jsem, že zastávky při jeho cestě z Imphalu, kde zemřel do Dimapuru, kde byl pohřbený (asi 200 km), byly plánované. Jenže až od těchto dvou indů jsem zjistila, že cestou je zastavovala spousta lidí a prosila je, aby chvíli počkali, že se chtějí s otcem Medem rozloučit. Cesta se hodně protáhla, a tak někteří čekali u silnice se svíčkami.

Nedivím se, byl to skutečně skvělý člověk. A tady je konečně krátká historka z jeho dětství, o které jsem psala na začátku. Mimochodem díky za téma, přimělo mě si alespoň část životopisu přečíst

Strýc píše o jeho mamince:

"Žasl jsem, jak projevila svou mateřskou moudrost při zvláštních situacích. Můj nejstarší bratr Miroslav si dělal nárok na práva nejstaršího v rodině a dělal si, co chtěl. Jednou, když mu bylo 15 let, jí odsekl, když se ho snažila opravit. „Až mi bude 18“, prohlásil, „nebudu potřebovat, abys mě živila a budu se o sebe starat sám! “ Nemělo smysl mu odporovat. Vzala to klidně, ale požádala jej, ať to napíše na kus papíru. Souhlasil. Beze slova vzala ten kousek papíru a schovala jej. Pokračoval v podobném jednání a snažil se o nezávislost.

Na jeho 18. narozeniny jsme seděli jako obvykle u oběda, který podávala maminka. Jako obvykle byl jeho talíř trochu stranou. Miroslav přišel jako obvykle později. Jeho talíř byl prázdný. Rozhlédl se po nás. Všichni jsme jedli. Podíval se na matku. Ta po chvilce ticha vstala a ukázala na malý papír na jeho talíři. Bylo na něm: „Až mi bude 18, nebudu potřebovat, abys mě živila a budu se o sebe starat sám! “ Pak vzala ten papír a spálila jej před ním. Pak mu dala jídlo. Byla to dobrá lekce pro nás všechny"

 - Kapka rosy.

A tady je zfilmovaný příběh Muž,který sázel stromy.

Protože text je dlouhý, dám jen odkaz. Není to veselé, ale k zamyšlení určitě. Jde o skutečný příběh.

Ještě jsem to nečetl, ale zajisté si to rád přečtu a pak dám vědět.  

Neuvěřitelné vyprávění. Kde všude se ocitl – Rusko (o ruské frontě se moc nechtěl rozepisovat, nedivím se) Afrika, Amerika – z které se vrátil až po 2 letech po skončení války) Co všechno prožil za války i po válce. Vůbec jsem například nevěděl, že v Ostravě byl Pracovní Tábor. Dík za příspěvek Barčo.  

     Můj nepřítel je strach, bojím se tragédií, né lidí. Bojuji víceméně úspěšně, vytěsním to z hlavy. Tak co jsem mrkev, vejce, nebo čaj?

  Kočka.

(Bruno Ferrero)

 Byla jednou jedna kočka, která hořela láskou k jednomu mladíkovi.
Byla tak zamilovaná, že požádala o pomoc vílu a poprosila ji, aby její kočičí podobu změnila v po­dobu krásné dívky, která by byla schopna získat srdce milovaného mladíka. Víla jí přání splnila, a tak se z kočky stala pěkná dívka. Seznámila se s mladíkem a brzy začali připravo­vat svatbu.
 Konečně nadešel svatební den. Všude se zpívalo a tančilo, dům byl slavnostně vyzdoben a osvětlen, na hosty čekala vybraná jídla.
 Všechno se skvěle dařilo. Ale vtom v jednu chvíli ne­věsta zahlédla, jak přes cestu přeběhla malá myška. Nevěsta všeho nechala a začala ji pronásledovat.

 Naše společnost žije v neustálém klamu. Chceme na ve­řejnosti vypadat co nejlépe. Klidně říkáme: "To jsem rád, že tě vidím!   Těším se na slyšenou!  Ale ty máš rozkošné šaty! " A to říkáme lidem, které nemáme rádi, kterým bychom se raději vyhnuli, jejichž šaty se nám zdají příšerné. Máme masku pro každou příležitost. Jedna maska pro přátele, jiná pro šéfa v zaměstnání, další pro manžela nebo pro manželku, jiná ještě pro sousedy z domu, pro Boha. Ale jednou přijde ta chvíle, kdy skončí všechny komedie.

   "Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste šeptem mluvili v tajných bytech, bude se hlásat se střech. "(Lukáš 12,1-3) 

Krásný příběh Rybko.  

Fazole

Jednoho dne jsem potkala sladkého gentlemana a zamilovala se do něj. Když se stalo zřejmým, že se vememe, učinila jsem nejvyšší oběť a vzdala se
svých oblíbených fazolí.
O několik měsíců později, o mých narozeninách, se mi cestou domů z práce pokazilo auto. Protože jsme žili na venkově, zavolala jsem manželovi, že přijdu domů pozdě, protože musím jít pěšky. Cestou jsem míjela malou restauraci a vůni pečených fazolí, vycházející z jejich kuchyně, jsem nedokázala odolat. Abych se dostala domů, musela jsem ujít několik mil a tak jsem si řekla, že než přijdu domů všechny škodlivé následky těch fazolí vyprchají. Vešla jsem do restaurace a než by řekl švec, spořádala jsem tři
velké porce pečených fazolí. Celou cestu domů jsem se pak snažila vypustit všechen plyn, který můj zažívací systém produkoval.
Když jsem dorazila domů, manžel se zdál velmi nadšený, že mě vidí a s potěšením mi oznámil:
„Miláčku, pro dnešní večeři pro tebe mám velké překvapení. “ Zavázal mi pak oči a zavedl mě k mé židli u stolu. Sedla jsem si a právě v okamžiku,
kdy chtěl rozvázat šátek na mých očích, zazvonil telefon. Musela jsem mu slíbit, že se šátku na očích nedotknu, dokud se nevrátí, a pak šel zvednout
telefon.
Pečené fazole, které jsem zkonzumovala na mě stále ještě měly vliv a tlak se stával neúnosným. Můj muž byl ve druhé místnosti a já jsem využila příležitosti, přesunula váhu na jednu půlku a upšoukla si. Bylo to nejen hlasité, ale zapáchalo to jako vlečka hnoje, která přejela skunka před papírnou. Vzala jsem ze svého klína ubrousek a mávala jím rázně ve vzduchu. Pak jsem přesunula váhu na druhou půlku a vypustila tři další salvy. Zápach byl horší, než když se vaří zelí. Pečlivě jsem naslouchala
vzdálené konverzaci ve druhé místnosti a pokračovala v uvolňování tlaku ve svém zažívacím systému po dalších několik minut. Požitek byl nepopsatelný. Když slova na rozloučenou z vedlejší místnosti signalizovala konec mé svobody, ještě párkrát jsem zamávala ve vzduchu ubrouskem, vrátila jej na klín a složila na něj ruce. Cítila jsem se uvolněně a byla jsem se sebou velmi spokojená. Má tvář musela být alegorií na nevinnost, když se manžel vrátil a
omlouval se, že telefonoval tak dlouho. Zeptal se, jestli jsem se dívala pod šátkem a já jsem jej ujistila že ne.
V tom okamžiku sundal z mých očí šátek a dvanáct hostů jednohlasně proneslo: „Happy Birthday! “
Omdlela jsem!!!!!!!!!!!!!!

Květina a motýl.

Kdysi dávno požádal jeden muž Boha o květinu a motýla. Místo toho mu dal Bůh kaktus a housenku. Muž zůstal smutný a nechápal, proč jeho přání nebylo vyslyšené. Pak si pomyslel. „Zřejmě má Bůh mnoha lidí na práci, a tak to spletl. “ Rozhodl se na nic Boha neptat.

Po nějakém času si na kaktus a housenku vzpomněl a šel se na ně podívat. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl, že trnitý a ošklivý kaktus rozkvetl a a nevzhledná housenka se proměnila v nádherného motýla.

Bůh dělá jenom správné věci. Ví, co je pro nás správné, i když se nám to tak nemusí jevit. Když něco chceme, ale dostaneme něco jiné, přesto věřme. Věřme, že to správné se k nám dostane ve správný čas. Věřme, že to co chceme, není vždy to, co právě potřebujeme. Pamatujme si, že dnešní trny budou zítra květy.  

Milý Pluto, to je moc krásný příběh a moc pravdivý. Pokud člověk žije s takovouhle vírou, žije se mu radostněji.

Darilo! Překrásné, poučné k zamyšlení.  

                               RADY PRO NOVOMANŽELE

Dva mladí lidé mají před svatbou a oba mají obdobný problém. Jejich partner o nich ještě neví úplně všechno.

Ženich přijde za svým otcem a povídá: "Tatínku, bojím se o osud svého manželství. Víš, hrozně mi smrdí nohy a bojím se, že až to Marie zjistí, bude se chtít rozvést. " "Synku, snadná pomoc. Musíš si často mýt nohy a hlavně, pořád nos ponožky. I v noci… Řekni jí, že je ti v noci zima na nohy. "

Synovi se tohle zdálo jako rozumné řešení.

Nevěsta zase přišla za maminkou: "Maminko, po ránu mám úplně hrozný dech a nevím, co s tím mám dělat. "

"Dceruško, to je normální, to má kdekdo. Stačí, když každé ráno, hned jak vstaneš, půjdeš do kuchyně dělat snídani a předtím si pořádně vyčistíš zuby. Ale nesmíš předtím říct ani slovo. "

"Neměla bych aspoň pozdravit, říct dobré ráno nebo něco? " "Ne, ani slovo. " Dcera tuto radu přijme.

Nadejde velký den a po něm líbánky a první měsíce společného života. Vše je v pořádku - jeho věčné ponožky i její ranní mlčení nejsou nijak podezřelé. Až jednou ráno se manžel probudí a zjistí, že mu chybí jedna ponožka. V obavě z možných následků ji spěšně začne hledat, čímž vzbudí manželku.

Ta se rozespale zeptá: "Sakra, co to děláš? "

On zkřiví obličej a povídá: "Proboha, tys spolkla moji ponožku! "

 Dnes je ale krásně, že?  (Bruno Ferrero)

"Den začal špatně a chystal se skončit ještě hůř. Autobus byl jako obvykle nacpaný k prasknutí. Házelo to se mnou do všech stran a moje rozmrzelost narůstala.

Ale pak jsem ze zadní části autobusu zaslechla hluboký hlas:"Dnes je ale krásně, že? " Ten muž byl sice skrytý za hradbou těl ostatních pasažérů, ale slyšela jsem jeho hlas, když popisoval jarní přírodu a věci, které jsme míjeli: kostel, park, hřbitov, hasičskou stanici. Za chvilku jsme se všichni dívali z oken. To nadšení bylo tak nakažlivé, že jsem se toho dne poprvé usmála.
Dojeli jsme k zastávce, na které vystupuji. Podívala jsem se ke dveřím a uviděla jsem přitom našeho "průvodce": silnějšího muže s černými vousy, slunečními brýlemi a bílou hůlkou v ruce. Byl slepý!
Vystoupila jsem z autobusu a všechno napětí bylo totam. Bůh ve své moudrosti poslal slepce, aby mi pomohl vidět. Abych viděla, že i když se něco nedaří, i když mi všechno připadá temné a smutné, svět zůstává krásný. Cestou domů jsem si po schodech prozpěvovala. Nemohla jsem se dočkat, až manžela pozdravím slovy:"Dnes je ale krásně, že? "

Kolik máš přátel?

"Kolik si myslíte, že máte přátel? " zeptal se jeden spolucestující druhého během nedávné cesty. Podíval jsem se na něj a předstíral jsem, že si čtu noviny. Ve skutečnosti jsem poslouchal jejich rozhovor, který mě vedl k zamyšlení.

"Taky jsem si myslel, že jich mám hodně, " řekl muž, "dokud jsem nemusel přehodnotit podstatu přátelství. "

"Kdo neví, co je to přítel? " přemítal jsem. Ale v průběhu rozhovoru jsem si uvědomil, že naše tradiční představa přátelství nevystihuje realitu přesně.

Jeho další otázka směřovala více k podstatě.

"Kolik lidí, které považujete za své přátele, byste pozval na svatbu? "

"Tak asi dvě stě až tři sta. "

"A na křest dítěte? "

"Tak asi sedmdesát až sto. "

"Kdybyste chtěl jít dnes večer do kina nebo na stadion, kolika osobám byste zavolal? "

"Nevím… snad patnácti až dvaceti. "

"Je vidět, že máte hodně přátel, " řekl druhý muž s úsměvem. "Ale pro kolik z nich jsou důležité vaše osobních záležitosti, vaše problémy? S kolika sdílíte své ušlechtilé plány, osobní nebo rodinné problémy? Na ramenou kolika z nich byste se mohl vyplakat a cítit se pochopený? A kolik z nich se upřímně raduje z vašich úspěchů a na vlastní kůži prožívají vaše trápení? "

"Děláte mi to těžké, " odpověděl, " takových je už méně: dva nebo tři. "

"A kdyby jeden z těch dvou nebo tří byl smrtelně nemocen a zbývalo by mu pár měsíců života, nabídl byste jim, že se ujmete jejich rodin a postaráte se o vzdělání jejich dětí? "

"To je opravdu složité, nevybral bych z nich žádného. "

"Máte tedy hodně lidí, kteří vám dělají společnost, dva až tři dobré kamarády, avšak přítele žádného, " zakončil podivný cestující.

Musel jsem se upřímně zamyslet nad tím, jak je obtížné najít a především si udržet opravdové přátelství, neboť společníků a kamarádů máme všichni dost.

 Pes v zrcadle. (Bruno Ferrero)

Velký pes se zatoulal do místnosti plné zrcadel. Náhle kolem sebe uviděl celou smečku psů.

-- Zlobně zavrčel a vycenil zuby.

-- Všichni psi okolo samozřejmě udělali totéž.

-- Pes chvíli zmateně uskakoval před útočníky, a když viděl, že dělají totéž, rozzuřeně zaštěkal a skočil po jednom z "útočníků".
-- Po strašném nárazu do zrcadla padl na zem jako omráčený a zakrvácený.

-- Kdyby byl jen jednou přátelsky zavrtěl ocasem, všichni psi v zrcadlech by pozdrav opětovali a jejich setkání by bylo radostné.

Liška a králík.

Při procházce s jedním ze svých žáků ukázal zenový mistr na lišku, která štvala králíka. "Stará bajka praví, že králík lišce uteče, " řekl mistr.
"Ne, " odpověděl žák s určitostí, "liška je rychlejší než králík. "
"Přesto králík unikne, " trval na svém mistr.
"Proč jste si tím tak jist? " ptal se žák.
"Protože lišce jde o oběd, králíkovi však o život, " odpověděl mistr.

(Zenové příběhy)

BYLO MI ASI TŘICET

Bylo mi asi třicet a zrovna jsem se rozvedla s hodně zlým mužem. Neměla jsem v té době zrovna pocit, že jsem krásná nebo že by mě mohl mít někdo rád. Nedávno jsem začala učit a zrovna jsem jela do školy.

Zastavila jsem na červenou a vedle mě zajelo krásné šedé auto. A v něm seděl nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla… nikdo se mu nevyrovnal. Podívala jsem se na něho, jestli zahne doprava. Nezahnul. Podíval se na mě taky a usmál se, jako by mu pohled na mě nějak ozvláštnil den.

Okamžitě jsem se do toho skvělého šedovlasého pána zamilovala, ale on už za okamžik zatočil doprava a já zahnula doleva. Najednou jsem si uvědomila, že život pokračuje i po rozvodu - i kdyby mělo jít jen o okamžik na křižovatce.

Už je to třináct let a já přes tu křižovatku pořád ještě občas jezdím. A vždycky si vzpomenu na muže, který se na mě usmál. Nejspíš ani netuší, že na něj tak moc myslí někdo, na koho se jenom usmál.

(Rita Conley, Denver, Colorado)

Krásnou neděli.

 Povídka o zednících.

Tři zedníci pracovali na stavbě. Kolem nich náhodně procházel muž a zamýšlel se nad činností dělníků, zatímco je pozoroval. Zedníci však mlčky vykonávali svou práci a muž k nim přistoupil a zeptal se: "Co děláte? "První ze zedníků se ani neotočil, aby se podíval, kdo se ptá, a jen naštvaně procedil mezi zuby: "Podávám opracované kameny, nevidíš? ! "Druhý zedník pohlédl na muže, nepatrně se usmál a řekl: "Stavím tady zeď. “ Třetí z nich se zastavil ve své činnosti, s radostným výrazem a nadšením v očích se podíval na muže, který mu položil otázku, a odpověděl: "Já buduji katedrálu! "

Přístup k činnostem, které děláme, obecně k celému životu a vize jsou tím, co z našeho života může dělat obdivuhodnou a radostí naplněnou katedrálu. Zamyslete se proto sami nad tím, zda-li pouze podáváte cihly, nebo tvoříte svou katedrálu. Mějte svou vizi a pracujte na ní. Je totiž jen na vás, zda-li váš život bude naštvaný a smutný, nebo krásný a naplněný.

(zdroj: klíč úspěchu)

Budu-li dům udržovat bez poskvrny a bez smítka prachu,
budou-li všechny košile naškrobené a všechny ponožky zářivě bílé,
ale nebudu své rodině dávat lásku, budu pouhou ženou v domácnosti.

Budu-li vařit zdravá jídla, připravovat chutné svačiny a chystat
lahůdkové večeře na nádherně prostřených stolech,
ale nebudu své rodině dávat lásku, budu jen kuchařkou.

Ušiji-li nádherné záclony, bude-li naše povlečení ladit s tapetami,
ale nebudu-li dávat lásku lidem, kteří v takovém domě bydlí,
budu jen návrhářkou interiérů.

Láska odkládá prachovku,
aby objala dítě.

Láska poplácává po zádech,
políbí poškrábané kolínko, zaváže poraněný loket.

Láska vybarvuje omalovánky, čte pohádky,
hraje na kovboje a Indiány, naslouchá nekonečným příběhům.

Láska je trpělivá a laskavá,
přestože je unavená.

Láska nezávidí sousedům dítě, které nikdy nezlobí,
a nepyšní se, pokud zrovna nezlobí naše dítě.

Láska na děti nekřičí a netluče je, ale kázní s rozvahou.

Vař, uklízej a miluj.
Největší z toho je ale láska.

(Na motivy knihy Sharon Jaynesové - "Být dobrou mámou"

Krásné dobré ráno všem.  

Jak proměnit dřevo na peníze.

V malé horské vesnici na úpatí Alp žili tři přátelé. Každé pondělí brzy ráno chodili společně do lesa pro dřevo. Všichni tři si odnášeli zpět domů stejné množství dřeva. Přestože to byli přátelé, byl mezi nimi velký rozdíl, a to v majetku.

Jednou při cestě zpět nejchudší z nich povídá: “Život je tak krutý, tolik pracuji a pořád jsem chudý”. Druhý, ani ne bohatý, ani chudý přitakává: “Není to na tom světě spravedlivé, nejsem sice chudý jako ty, ale přesto nejsem dost bohatý, jak bych si přál”.  Třetí, který byl nejbohatší, tiše odpoví: “Vaše bohatství je úměrné vaší píli a odhodlání pracovat”.

Mlčky došli do vesnice a každý šel za svou prací. Nejchudší z nich po návratu domů začal dřevo řezat a štípat. Ještě ten stejný den dřevo naložil na vozík a prodal ho jako palivové lidem v blízkém městě. Za svoji celodenní prácí získal 20 šilinků a celý týden již nic nedělal.  
Druhý muž po návratu domů dřevo nařezal na desky a pečlivě jej brousil až do noci. Druhý den dřevo natřel a poté ho prodal stolařům. Za dva dny své práce získal 50 šilinků a po zbytek týdne rovněž odpočíval.
Třetí z nich přišel domů, vzal dláto a celý týden od rána do večera vytesával ze dřeva sochu. V neděli vstával ráno ještě za tmy, aby byl první na tržišti a získal místo u nejvíce navštěvovaného stánku. Spousta lidí obdivovala jeho sochu, ale celý den nikdo neprojevil zájem o její koupi. Řezbář vytrval a i přes nepřízeň počasí vydržel na tržišti. Pozdě odpoledne se objevili ve stejnou chvíli dva zájemci o sochu a místo původních 150 šilinků prodal svou sochu za rovných 200.
Druhý den ráno, tak jako každé pondělí, šli opět přátelé společně do lesa pro dřevo. První šel pro dřevo na topení, druhý pro stejné dřevo na desky a třetí se radoval, že může jít hledat nejhezčí dřevo pro svou další sochu.
Stejné množství dřeva máme k dispozici všichni z nás.  Naším dřevem je pro nás den, který má pro všechny z nás stejných 24 hodin.  Záleží jen na nás, jak oněch 24 hodin proměníme.  Naše práce a píle je přímo úměrná výsledku.

  Mám tady pro vás krásné čtení na neděli, sice poněkud delší, ale o to víc stojí za to přečíst si ho celé až do konce.

                       Malá dušička a Bůh

♥Byla nebyla jedna Malá duše, která řekla Bohu: Já vím, kdo jsem! "
A Bůh řekl: "To je báječné! Kdo jsi? "
A Malá duše vykřikla: Já jsem Světlo! "Bůh se zeširoka usmál a pravil: "Správně! Jsi Světlo. "
Malá duše byla šťastná, že přišla na věc, kterou si v Království měly
uvědomit všechny duše. "Hurá, radovala se, "to je nádhera! "
To, že věděla, kdo je, jí ale brzy nestačilo. Malá duše pocítila podivné
nutkání a chtěla teď být tím, kdo je. A tak se naše Malá duše vrátila k Bohu
a řekla: "Ahoj Bože! Když už vím, kdo jsem, mohu tím také být? "
A Bůh na to řekl: "Chceš říct, že chceš být tím, čím už jsi? "
"Víš, " odpověděla Malá duše, "jedna věc je vědět, kdo jsem a něco úplně
jiného je tím také být. Chci vědět, jaké to je být Světlem! "
"Ale ty už jsi Světlo! " opakoval Bůh a znovu se usmál.
"Ano, ale já chci poznat jaké to je! " křičela Malá duše.
"Aha, " řekl Bůh, který se nemohl ubránit smíchu "měl jsem to vědět. Vždycky
jsi měla ráda dobrodružství. " Pak se Bůh přestal usmívat. "Je tady ale jedna
věc…"
"Jaká? " zeptala se Malá duše.
"Neexistuje totiž nic jiného než Světlo. Víš, nestvořil jsem nic, co bys nebyla, a tak pro tebe nebude jednoduché prožít sama sebe takovou, jakou
opravdu jsi. Neexistuje totiž nic, čím bys nebyla. "
"Jak to? " řekla Malá duše, kterou to trochu zmátlo. "
"Podívej se na to takhle, " řekl Bůh. "Jsi jako svíčka ve Slunci. A jsi tam
na správném místě. Spolu s miliony, miliardami dalších svíček tvoříte
Slunce. Bez vás by Slunce nebylo Sluncem. Leda, že by to bylo Slunce bez
jedné ze svých svíček… a to by vůbec žádné Slunce nebylo, protože by nesvítilo tak jasně. Proto je otázka, jak poznat sama sebe jako Světlo, když
jsi světlem obklopena. "
"Hmm, " zvedla Malá duše hlavu, "ty jsi Bůh. Vymysli něco!
Bůh se znova usmál. "Už jsem to vymyslel, " řekl Bůh. "Protože nemůžeš poznat sebe sama jako Světlo, když jsi ve Světle, obklopím Tě tmou. "
"Co je to tma? " zeptala se Malá duše.
Bůh odpověděl, "To je to, co nejsi. "
"Budu se tmy bát? " vykřikla Malá duše.
"Jen pokud se tak rozhodneš, " odpověděl Bůh. "Ve skutečnosti není čeho se bát, pokud se nerozhodneš, že to bude naopak. Vidíš, všechno si to jen vymýšlíme. "
"Aha, " řekla Malá duše a hned se cítila lépe.
Potom Bůh vysvětloval, že abychom mohli vůbec něco zažít, objeví se pravý opak. "Je to veliký dar, " řekl Bůh, "protože bez něho byste nemohli poznat, jaké věci jsou. "
"Nerozeznali bychom teplo, kdyby nebyla zima, nahoře, kdyby nebylo dole, ani rychlé bez pomalého. Jak bychom rozeznali pravé bez levého? Jak bychom poznali tady, kdyby nebylo jinde, nyní, kdyby nebylo jindy? "
, A proto, " řekl Bůh, "když jsi obklopena tmou, nehroz na ni pěstí, nezvyšuj svůj hlas a neproklínej ji. "
"Raději buď tmě Světlem a nezlob se na ní. Pak poznáš, kdo opravdu jsi, a všichni ostatní to také poznají. Nech své Světlo zářit tak, aby každý poznal, jak jsi jedinečná! "
"Myslíš, že je správné druhým ukázat, jak jsem jedinečná? " zeptala se Malá duše.
"Samozřejmě! " usmál se Bůh. Je to velmi správné! Ale nikdy nezapomeň, že 'jedinečná' neznamená 'lepší'. Každý je jedinečný, každý svým vlastním způsobem!! Přesto na to mnoho lidí zapomnělo. Když uvidí, že svou jedinečnost ukazuješ ty, pochopí, že je správné, aby byli jedineční také oni. "
"Hurá! " řekla Malá duše a začala tancovat a poskakovat, smát se a skákat radostí. "Můžu být tak jedinečná, jak jen budu chtít! "
"Ano, a můžeš začít teď hned, " řekl Bůh, který tancoval, skákal a smál se spolu s Malou duší. "Řekni mi, čím chceš být jedinečná? "
"Čím chci být jedinečná? " opakovala zamyšleně Malá duše. "Tomu nerozumím. "
"Inu, " vysvětloval Bůh, "být Světlem znamená být jedinečný, být něčím zvláštní. A jedinečná můžeš být mnoha způsoby. Můžeš třeba být hodná, vlídná, tvořivá nebo trpělivá. Napadá tě ještě něco, čím bys mohla být jedinečná? " Malá duše se na chvíli zamyslela. "Napadá mě spousta možností, jak být jedinečná! " zvolala Malá duše. "Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přítelem. Je jedinečné být ohleduplná k druhým! "
"Ano! " souhlasil Bůh, "a Ty můžeš v každém okamžiku být všemi těmito věcmi najednou, nebo jen tou častí, pro kterou se rozhodneš. Právě to znamená být Světlem. "
Já vím, čím chci být, já vím, čím chci být! " jásala dušička. "Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Je jedinečné být odpouštějící? " "Ó ano, " ujistil Bůh Malou duši. "To je velmi jedinečné.
"Hurá, " řekla Malá duše. "Tak tím chci být. Chci být odpouštějící. Chci zažít sebe sama jako odpuštění. "
"Dobrá, " řekl Bůh, "Ještě něco bys ale měla vědět. "
Malá duše začínala být netrpělivá. Jakoby se nic neobešlo bez komplikací. , A co to je, co bych ještě měla vědět? " povzdechla si.
"Není nikdo, komu bys mohla odpustit.
"Nikdo? " To se dušičce zdálo neuvěřitelné.
"Nikdo takový tu není, " opakoval Bůh. "Vše, co jsem stvořil, je dokonalé. V celém Stvoření není jediná dušička méně dokonalá než jsi Ty. Jen se kolem sebe rozhlédni. "
Až teď si Malá duše všimla, že se kolem ní shromáždil veliký zástup. Přišly duše z daleka široka, z celého Království, protože se rychle rozšířila zpráva o tom, že Malá duše vede s Bohem neobvyklý rozhovor, a každý chtěl slyšet o čem si povídají.
Malá duše užasle hleděla na bezpočet jiných duší, které se zde sešly a musela s Bohem souhlasit. Žádná z nich nevypadala méně nádherná, méně velkolepá či méně dokonalá než ona sama. Shromážděné duše vypadaly tak kouzelně a šla z nich taková záře, že na ně Malá duše ztěží mohla pohlédnout.
"Komu bys tedy chtěla odpouštět? " "Tak se mi zdá, že to nebude žádná legrace! " zabrumlala si Malá duše. "Chtěla jsem vědět, jaké to je, když někomu odpustím. Chtěla jsem poznat pocit spojený s touto částí jedinečnosti. "
A tak Malá duše poznala, jaké to je být smutná.
V tu chvíli vystoupila ze zástupu Přátelská duše. "Netrap se, Malá duše, " řekla Přátelská duše, "já Ti pomohu. " "Opravdu? " rozzářila se Malá duše. "Ale jak? "
"Jednoduše se stanu někým, komu bys mohla odpustit! "
"To bys udělala? "
"S radostí! " zašveholila přátelská duše. "Mohu vstoupit do tvého příštího života a udělat Ti něco, co bys mi pak mohla odpustit. "
"Ale proč? Proč bys to dělala? ", ptala se Malá dušička. "Ty, jako
naprosto dokonalá Bytost. Ty, která vibruješ takovou rychlostí a záříš tak jasným světlem, že na tebe ztěží mohu pohlédnout! Proč bys chtěla snížit své vibrace natolik, aby tvé zářivé světlo ztmavlo a zhoustlo? Proč bys jen chtěla - Ty, která jsi tak lehoučká, že tančíš po hvězdách a pohybuješ se celým Královstvím rychlostí myšlenky - vstoupit do mého života a stát se tak těžkou, abys mi mohla provést něco zlého? "
"To je snadné, " řekla Přátelská duše. "Udělala bych to, protože Tě miluji. "
Malou duši tato odpověď překvapila.
"Nediv se tolik, " řekla jí na to Přátelská duše, "udělala jsi pro mě totéž.
Copak si nevzpomínáš? Ach, už tolikrát jsme spolu tančily, Ty a Já.
Tančily jsme napříč celými věky, veškerým časem. Na tolika místech jsme si spolu hrály! Jen si to už nepamatuješ. "
"Obě jsme byly vším. Byly jsme nahoře i dole, nalevo i napravo. Byly jsme tady a tam, jsme nyní i potom. Byly jsme mužem i ženou, dobrem i zlem - obě jsme byli tím kdo ubližuje i tím ublíženým. "
"Setkaly jsme se už mnohokrát. Jedna vždy poskytla té druhé dokonalou a ideální příležitost vyjádřit a prožít to, čím skutečně jsme. "
, A tak, " vysvětlovala dál Přátelská duše, " vstoupím i do Tvého příštího života a budu 'ta špatná'. Provedu Ti něco opravdu hrozného a Ty pak můžeš zažít sebe sama jako odpuštění.
"Ale co mi uděláš? " ptala se Malá duše, která teď trochu znejistěla "co by mohlo být tak hrozné? "
"Neboj, " řekla Přátelská duše a zamrkala, "něco už vymyslíme. "
Potom jako by Přátelská duše zvážněla a pronesla tichým hlasem: "Víš, v jednom máš pravdu. "
"A v čem? " chtěla vědět Malá duše.
"K tomu, abych Ti mohla ublížit, budu opravdu muset hodně snížit své vibrace a ztěžknout. " Budu muset předstírat, že jsem něco, co nejsem. Mám tedy na srdci jednu věc, o kterou bych Tě na oplátku chtěla požádat. "Ó, žádej ode mne co chceš, cokoliv si budeš přát! " vykřikla Malá duše a začala tančit a zpívat, "Hurá, budu mít komu odpouštět, budu odpouštět! " Po chvíli však Malá duše zpozorovala, že je Přátelská duše stále potichu.
"Tak co tedy? " zeptala se jí Malá duše. "Co pro Tebe mohu udělat? Ty jsi takový anděl, že mi pomůžeš! "
"To se ví, že tato Přátelská duše je anděl, " přerušil je Bůh. "Každý je anděl! Nezapomínejte: Poslal jsem vám jen samé anděly. "
Malá duše teď ještě víc než předtím toužila po tom, aby mohla splnit přání Přátelské duše. "Co pro Tebe mohu udělat? " zeptala se jí znovu.
"Ve chvíli, kdy na Tebe zaútočím a srazím Tě na kolena, " odpověděla Přátelská duše, "ve chvíli, kdy Ti provedu to nejhorší, co si dokážeš představit - přesně v tom okamžiku…"
"Ano? " přerušila ji Malá duše, "Co…? "
Přátelská duše teď už jen šeptala. "…vzpomeň si, kdo opravdu jsem. "
"Ach ano, " vykřikla Malá duše, "slibuji! Vždy si Tě budu pamatovat
takovou, jaká jsi právě teď a právě tady! "
"To je dobře, " řekla Přátelská duše, "protože já budu tak moc předstírat, že zapomenu, kdo jsem. A jestli si nevzpomeneš, jaká opravdu jsem, zůstanu možná ve svém zapomnění velmi dlouho. A když Já zapomenu, kdo jsem, možná zapomeneš i Ty na sebe a budeme obě ztraceny. Pak už by nám pomohla jedině nějaká další duše, která by nám oběma připomněla, kdo jsme. "
"Ne, my nezapomeneme! " Slibovala znovu Malá duše. "Budu si pamatovat, kdo jsi! A budu Ti děkovat za ten krásný dar, který mi dáš - možnost naplno prožít své Já, takové jaké opravdu je. "
A tak se dušičky domluvily. Malá duše vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je Světlem, které je tak jedinečné, a že je částí jedinečnosti zvané odpuštění.
A Malá duše dychtivě čekala na příležitost prožít sebe sama jako Odpuštění a děkovat každé duši, která jí to umožnila.
A kdykoliv se Malá duše v novém životě setkala s nějakou novou duší, ať už jí toto setkání přineslo potěšení nebo smutek - a zejména když přinášela smutek - vzpomněla si Malá duše na to, co řekl Bůh.
"Nikdy nezapomeňte, " usmál se Bůh, "poslal jsem vám jen samé anděly. "♥

Niele Donald Walsch

Štěstí nebo smůla, kdo ví?

V jedné vesnici žil kdysi stařík, který měl krásného koně. Každý mu toho koně záviděl a měl mnoho nabídek, aby koně prodal. Nikdy však koně neprodal, protože ho miloval.

Jednou mu kůň přes noc zmizel. Nikdo nevěděl, zda ho někdo ukradl, či utekl sám. Za staříkem přišli jeho sousedi a říkali mu: "Vidíš, jak jsi hloupý? Kdybys koně prodal, mohl jsi mít peníze a teď nemáš ani peníze ani koně". Stařík se jen usmál a odpověděl: "Štěstí nebo smůla, kdo ví? "

Za pár dní se kůň vrátil a přivedl s sebou několik dalších divokých koní. Za staříkem přišli opět jeho sousedé a říkali mu: "Ty máš tedy štěstí, máš najednou tolik krásných nových koní". Stařík se jen usmál a odpověděl: "Štěstí nebo smůla, kdo ví? "

Stařík měl syna, který začal jednoho z divokých koní trénovat. Jeden den z koně spadl a zlomil si obě nohy. Za staříkem přišli opět jeho sousedé a říkali mu: "Ty jsi ale chudák, tvůj jediný syn, který se má o tebe starat, bude možná mrzák a ty budeš na vše sám a nikdo se o tebe nepostará". Stařík se jen usmál a odpověděl: "Štěstí nebo smůla, kdo ví? "

Za pár měsíců vypukla v zemi válka. Všichni chlapci z vesnice byli odvedeni do války až na chromého syna staříka. Za staříkem přišli opět jeho sousedé a říkali mu: "Ty máš ale štěstí, jsi jediný, kdo má syna, ti naši jsou ve válce a už je asi nikdy neuvidíme". Stařík se jen usmál a odpověděl: "Štěstí nebo smůla, kdo ví? "

V konkrétních životních situacích je velmi těžké nereagovat na určité věci, které se nám dějí, vzpomeňte vždy tedy na staříka a jeho "Štěstí nebo smůla, kdo ví? ", dříve než začnete cokoli soudit.

Záchrana světa.

Mladý zenový mnich se ptá svého mistra: "Co mohu udělat pro záchranu světa? "
Mistr odpovídá: "Tolik, co můžeš udělat pro to, aby ráno vyšlo slunce. "
"Ale k čemu pak jsou všechny mé dobré činy a všechno, oč se snažím? " ptá se mnich zklamaně.
Nato mistr: "Pomáhají ti, abys byl bdělý, když slunce vychází. "

Tato slova údajně pověděl svým učedníkům Ježíš Nazaretský v době putování po Egyptě.
Fragmenty těchto ponaučení jsou zachyceny v kanonických evangeliích.
Celé jsou zaznamenány v takzvaných kumránských svitcích, jež byly nalezeny v Palestině u Mrtvého moře v polovině dvacátého století.


      PŘIKÁZÁNÍ ŠTĚSTÍ

Když sešel z hory, kde přivítal východ Slunce, řekli ti, kdo se shromáždili u úpatí hory:

Jsi pro nás zdroj inspirace. Tvá slova mění srdce a tvá moudrost rozjasňuje rozum.

Toužíme ti naslouchat. Pověz nám, kdo jsme?

Usmál se a řekl:

"Jste světlo světa.
Jste hvězdy. Jste chrám pravdy.
V každém z vás je Vesmír.
Podřiďte rozum srdci, ptejte se svého srdce, poslouchejte skrz svou Lásku.
Blažení jsou ti, kdo znají jazyk bytí. "

 Jaký je smysl života?

"Život je cesta, smysl i odměna.
Život je tanec lásky.
Vaše poslání je rozkvést.
Být je veliký dar.
Váš život je součástí historie Vesmíru.
Život je krásnější než všechny teorie.
Život je důvod k oslavě.
Život je cenný sám o sobě.
Život se odehrává v přítomnosti a smysl přítomnosti je být v ní přítomen.

Proč nás pronásleduje neštěstí?

"Co jste zaseli, to také sklízíte.
Neštěstí je vaše volba.
Chudoba je výtvor člověka.
Hořkost je plod nevědomosti.
Když obviňujete, ztrácíte sílu.
Když po něčem toužíte, zaháníte štěstí.
Probuďte se.
Žebrák je ten, kdo si neuvědomuje sám sebe.
Ti, kdo nenajdou vnitřní království, jsou bezdomovci.
Kdo zbytečně plýtvá časem, stává se ubožákem.
Nedělejte ze svého života živoření.
Nedovolte davu, aby zničil vaši duši.
Ať bohatství není vaším prokletím.

Jak přemoci neštěstí?

"Neodsuzujte se.
Nezříkejte se sami sebe, neboť jste božští.
Nesrovnávejte a nerozdělujte.
Za všechno děkujte.
Radujte se, neboť radost koná zázraky.

Milujte se, neboť kdo miluje sám sebe, miluje i ostatní.
Blahořečte nebezpečí, neboť odvážní nalézají blaženost.

Modlete se, pociťujete-li radost, a neštěstí se vás nedotkne.

Modlete se, ale neobchodujte s Bohem.
A vězte, že vychvalování je pro duši nejlepší modlitba a štěstí je nejlepší strava.

Jak dosáhneme štěstí?


"Šťastní jsou ti, kdo jsou vděční.

Šťastní jsou ti, kdo jsou klidní.

Šťastní jsou ti, kdo našli ráj v sobě samém.

Šťastní jsou ti, kdo přijímají dary s radostí.

Šťastní jsou ti, kdo hledají.

Šťastní jsou ti, kdo jsou probuzení.

Šťastní jsou ti, kdo naslouchají hlasu Božímu.

Šťastní jsou ti, kdo naplňují svá poslání.

Šťastní jsou ti, kdo poznali jednotu.

Šťastní jsou ti, kdo se meditací přibližují k Bohu.

Šťastní jsou ti, kdo žijí v harmonii.

Šťastní jsou ti, kdo vidí krásu světa.

Šťastní jsou ti, kdo se otevřeli Slunci.

Šťastní jsou ti, kdo plynou jako řeky.

Šťastní jsou ti, kdo jsou připraveni přijmout štěstí.

Šťastní jsou ti, kdo jsou moudří.

Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují sami sebe.

Šťastní jsou ti, kdo milují.

Šťastní jsou ti, kdo vychvalují život.

Šťastní jsou ti, kdo tvoří.

Šťastní jsou ti, kdo jsou svobodní.

Šťastní jsou ti, kdo odpouštějí.


 

V čem je tajemství hojnosti?

"Váš život je nejcennější šperk v klenotnici Boha.

Bůh je šperk lidského srdce.

Bohatství uvnitř vás je nesmírné a hojnost kolem vás nevyčerpatelná.

Čím více dáváte, tím více dostáváte.

Svět je dost bohatý, aby se každý stal bohatým.

Nevyčítejte si bohatství.

Štěstí stojí na prahu vašeho domu.

Otevřete se hojnosti a přeměňte vše v životě ve zlato.
Blažení jsou ti, kdo našli poklad v sobě samém.


 Jak žít ve světle?

"Žijte naplno každý okamžik svého života.

Život, který není prožit naplno, vyvolává zatrpklost.

Vězte, že co je uvnitř, to je i vně.
Temnota světa pochází z Temnoty v Srdci.
Člověk je zárodek Slunce.
Meditace o Bohu je rozpuštění se ve Světle.

Jasná mysl je jako záře tisíci Sluncí.
Blažení jsou ti, kdo touží po Světle.


 Jak dosáhnout harmonie?

"Žijte prostě.
Nikomu neškoďte.
Nezáviďte.
Ať vás pochybnosti očišťují, ale neoslabují.
Zasvěťte život kráse.
Tvořte kvůli tvoření, ale ne kvůli ocenění.
Jednejte s bližními otevřeně.
Změňte minulost.
Přinášejte do Světa něco nového.
Naplňte tělo Láskou.
Staňte se energií Lásky.
Láska vše oduševňuje.
Kde je láska, tam je Bůh.


 Jak dosáhnout dokonalého života?

"Šťastný člověk dokáže změnit mnoho lidí.
Nešťastní zůstávají otroky.
Štěstí miluje svobodu.
Radost je tam, kde je svoboda.
Pochopte podstatu štěstí.
Otevřete se světu a svět se vám otevře.
Jestliže přestanete být v opozici, stanete se vládcem.


  Jaká je podstata reality?

"„Já" je jméno Věčnosti.

Uvědomění si sama sebe jsou dveře do vyšší reality.

Uvědomění si sama sebe je klíč k přeměně.

Když najdete odpověď na otázku „Kdo jsem? ", odpovíte si na všechny otázky.
Stanete se příčinou svého štěstí.

A podíval se na všechny s láskou a dodal:

„Ticho mnohé odhalí,

  Buďte sami sebou  ".
                                      ♥

Milá Rybko. Děkuji za velice hodnotný příspěvek. Již jsem ho dnes rozdával lidem, které mám rád.

Ukázka z nádherných úvah slovenského autora

Petra Hanuliaka: Dialógy s dušou                                                                Náhody neexistujú.

Za všetkým je nejaká príčina a nejaký účel.

Čo by sa stalo, keby vaša duša mohla prehovoriť? Keby ste mohli počuť jej ustavičný, no príliš slabý hlások, prehlušovaný neustálym diktátom pána Rozumu? A keby ste sa mohli spýtať a jasne by vám odpovedala? Skutočná realita fyziky i duchovna by asi bola prekvapujúca.

V predchádzajúcej časti sme sa dozvedeli, že …

… nie duša je v nás, ale my sme v nej!

… je súčasťou Nekonečna, ktoré je nekonečné v nekonečnom počte kategórií!

… zmyslami vnímame iba veľmi úzku časť objektívnej reality. A značne nepresne!

… HMOTNÁ realita neexistuje, sú iba energie s rôznymi informáciami!

Ale ja hmotu zažívam! A preto - PRE MŇA EXISTUJE!

Môj maličký, poviem ti, čo zažívaš. Teraz vidíš biely obrus na stole, však?

Áno.

Deje sa však iba toto a nič iné: Svetlo sa odrazilo od energie, ktorá sa volá Biely Obrus a podráždilo tvoje svetlocitlivé senzory v oku, nazývané tyčinky a čapíky. Ešte krátko pred tým prešlo tvojou šošovkou a vytvorilo na sietnici stranovo aj vertikálne prevrátený obraz Podráždenie svetlom sa prenieslo cez zrakový nerv elektricky do príslušnej častí mozgu … Stíhaš?

Stíham. Môžem to dokonca spresniť, že nervové dráhy sa v mozgu skrížili a ľavú stranu vnímam pravou časťou mozgu a naopak.

Správne. Elektrické podráždenie zrakového nervu sa v príslušnej časti mozgu prejavilo miniatúrnou biochemickou reakciou. …

A?

A dosť. Punktum. Nič viac, nič menej. Žiadny biely obrus. Dokonca žiadne dva obrusy - jeden na stole a jeden v tvojej mysli - ako by si musel podla svojho vnemu poctivo priznať!

Všetko, čo si zažil, bolo iba elektrické podráždenie a biochemická reakcia.

Ty však nevnímaš žiadne elektrické podráždenie, žiadne prúdenie energie nervom a mozgom, žiadnu biochemickú reakciu! Vnímaš iba biely obrus ako výsledok tvojej naučenej interpretácie dejov, ktoré ti popisujem. Totálnu ilúziu. Interpretáciu.

Ale prečo … ilúzia a interpretácia?

Okom koňa by si videl úplne inú bielu farbu i veľkosť obrusu. Okom jastraba by si videl aj tú najmenšiu čiastočku potravy schovanú v štruktúre obrusu. Okom psa by si videl vizuálny tvar všetkých pachov, ktoré kto na obruse zanechal. Okom muchy by si videl niekoľko desiatok obrusov vedľa seba aj pod sebou ako na televíznych monitoroch … Myslíš, že práve tvoje oko vidí objektívnu pravdu??? Navyše ty sám by si len ťažko priznal bielu farbu obrusu, keby si si teraz zasvietil červenú nočnú lampu a nikdy predtým tento obrus nevidel. Bol by pre teba oranžovočervený! Dokonca pri rôznom psychickom rozpoložení by si obrus vnímal rôzne. Keď si na úspešnej dráhe života, obrus je krásny, čistý, biely, Vyžehlený … V depresii by sa ti zdal fádny, možno odporný, plný zle vypratých fľakov, nepríjemne svietiaci do očí…

Áno, chápem.

A úplne rovnako vnímajú všetky tvoje ďalšie zmysly Sluch, čuch, chuť a hmat. V skutočnosti, aj v princípe ide vždy len a len o podráždenie príslušného receptoru, elektrickú dráhu a biochemickú reakciu v mozgu. Nič iné nie je. Pojem aj existencia hmoty sa tvorí iba v tvojej mysli.

Úžasné …

Poďme ešte ďalej. Som zvedavá, ako si poradíš s ďalším faktom, totiž že BEZ VNÍMATEĽA NEEXISTUJE NIČ!

Prosím?

Dobre počuješ. Poviem ti to ešte presnejšie: AK NIET TOHO, KTO BY VNÍMAL, NEEXISTUJE NIČ KONKRÉTNE.

A čo teda vtedy existuje?

Veď hovorím - nič konkrétne. Je to len akási energetická zmes informácií, bez času a priestoru, energetická prapolievka, potenciálne pole rôznych možností …

Prosím ťa, vysvetli mi to podrobnejšie, popisnejšie, buď taká dobrá …

Áno, ale najprv sa ťa niečo spýtam. Čo je to podľa teba hudba?

Cha, cha, no hudba je … hudba je … kúrnik, ťažká otázka!

Uľahčím ti to. Ak by si si dal tú námahu, budeš odpovedať napríklad, že hudba je rad tónov … Áno, aj. Ale ešte čosi. Čo? Je to melódia? Áno, aj. Je to súzvuk, akord? Sú to noty, tancujúce v partitúre? Je to prstoklad na hudobnom nástroji? Je to určitý premenlivý kmitočet zvukových vĺn? Áno, áno … Toto všetko, ale … ešte čosi! Čo vlastne??? Hudba je až to, čo vznikne v pocite, vo vneme poslucháča. Veľmi dobre vieš, že ťa hudba môže rozplakať, povzbudiť, upokojiť, dokonca liečiť… Je to teda iba zápis v partitúre alebo iba rad či súzvuk tónov?

V skutočnosti hudba existuje len ak existuje aj jej poslucháč. Už vieš, kam mierim?

Áno, rozumiem celkom presne. Nebolo to až také ťažké.

Dobre, skúsime kontrolnú otázku. Predstav si, že sedíš v miestnosti, v ktorej hrá rádio. Je tam hudba?

Samozrejme, lebo ju počujem.

Výborne. A teraz si predstav, že si z miestnosti odišiel, rádio si nevypol. Nik iný tam neostal. Je tam ešte stále hudba?

No … v mojej predstave áno.

Veď práve! V tvojej predstave! Na túto predstavu však môžeš o chvíľu zabudnúť. Bude tam ešte potom nejaká hudba? Nie je nik, kto by ju počul, nik, kto by si ju pamätal!

No zrejme tam už žiadna hudba nie je.

Presne tak. Napriek tomu, že sa tam objektívne z energie nazývanej „reproduktor“ rinú iné energie, nazývané „tóny“. Ale hudba tam nie je, lebo tam nie je nikto, kto by ju tak vnímal a nazval.

Fantastické!

Vážne? Ešte pred minútou by si možno odprisahal, že si pri odchode z bytu nechávaš doma hrať hudbu, ktorá ťa potom pri príchode víta! V skutočnosti s tvojim odchodom mizne aj hudba, hoci ju nevypínaš. A najfantastickejšie je to, že v skutočnosti tam neostane vôbec nič, všetko zmizne!

???

No áno. Ak si pripustil tento princíp pre hudbu, musíš ho pripustiť aj pre všetko ostatné. Ak v tvojom byte neostala žiadna živá bytosť, nie je tam nik, kto by ten byt vnímal. V tom momente tam teda žiaden byt nie je. Ostali iba neprejavené energie, plné informácií o tom, ako sa bude tento byt prejavovať, keď doň niekto vojde. Presnejšie povedané, akú ilúziu hmotného bytu bude vnímať.

Platí to naozaj pre všetko? Ak nieto vnímateľa, všetko zmizne?

Áno. Všetko existuje len cez percipienta, vnímateľa.

Ak teda práve nevnímam vesmír, celý vesmír zmizne?

Pre teba určite. A ak by neexistovala ani jediná živá bytosť, ktorá by ho vnímala, vesmír by zmizol úplne. Ale nemaj strach, tak ľahko k tomu nedôjde. Radšej si však polož praktickejšiu otázku: Čo sa stane s problémami, ak ich práve nevnímaš? A ak ich nevníma ani nikto iný?

No … ZMIZNÚ!

Bingo! Porozmýšľaj o tom.  

Vážení,

vyhlašujeme bojkot zimy! Když to ta příroda nezvládá, je nutné abychom se toho chopili my, lidé!

Po krátkém zamyšlení nad efektivní realizací přilákat JARO navrhuji následujícími způsoby:

- ti z vás, kteří mají "ptačí" příjmení, popř. jména (např. Špačková, Kavková, Drozd, Vrabec, Jiříček a Jiřička…) vylezou na nejbližší strom a začnou šveholit, švitořit a štěbetat, a jelikož simulujeme jaro, tak se samozřejmě („za účelem rozmnožování“ ) u toho musí tvářit vilně, dámy poodhalí výstřihy, pánové načechrají chocholy, je povoleno stavět hnízda… (přirozeně : Vrána, Vránová, Havran, Havranová, Vraný a podobná havěť zavřou zobáky a odtáhnou na sever, třebas lyžovat, to je mi jedno).

- kolegové Suchý, Suchánek, Sušák, Vysušil a jim podobní poberou lopaty, smetáky, vysavače, hadry a fény a začnou odstraňovat sníh a vlhkost, pomůže jim např. Teplý, Teplá.

- ti z vás, kteří disponují příjmením typu - Louka, Paseka, Fiala, Fialová, Konvalinková, či se jmény typu Květa, Jiřina, a výjimeční jedinci jako: „Petr Klíč“ apod. se výrazně oblečou a nalíčí a na místech již ošetřených pány Suchým a spol. zahrabou své bosé nohy po kotníky do země, vztyčí paže směrem k nebi a budou se i nadále tvářit blaženě, hulení se povoluje…

- Ježek, Norek, Kuře, Zajíc, Králík - vylézt z brlohů, odblešit a rozmnožovat;

- Jelen speciálně VY! Je třeba si uvědomit, že ostych ve vašem případě v okamžiku nouze nejvyšší není na místě; tak se vykašlete na ty svoje ohledy na ostatní a jeďte co to dá, parohy a výkon – žádné čekání na říjen!

- ostatní, s nepoužitelnými jmény jako Nykodýmová, Joura, Šilhavá, …, se lehce oblečou a za tance Volání jara, začnou zpívat píseň s jarní nebo letní tématikou (Léto - I. Bartošová, Léto je léto (son of Jamaica) - Helena Vondráčková, atp. ), choreografie je individuální, zakázány jsou pohyby připomínající sníh, sněžení, vánoční stromek, lyžování, let na lyžích, Ježíška, Santa Clause, soba, zimní olympiádu a podobné symboly zimy, počet opakování nejméně 5x denně;

- pány a dámy Mrázek, Mrázková, Studený, Studená, Zima, Zíma, Zímová a jim podobné je bohužel nutné obětovat.

Rybko, Rybičko, bohužel nemám ani jedno z těchto jmen, ale klidně si i parohy nasadím, nebo se jen lehce přioděju a vyrazím na tu naší vodárenskou plochu a budu hulákat a řvát jako nadrženej panter, jen když už přijde jaro!

Takže hurá do negližé!

   Darilko, a já ti za tu snahu posílám malý dárek, i bez hádání….

Děkuji Rybičko já jsem ti také našla krásný dáreček  takže příjemné sny!

   Jůůůů, pěkný, to se mi to bude hezky spinkat….

Děkuji moc  

Maškarní večírek

Manželský pár dostal pozvání na maškarní večírek. Manželku rozbolela hlava a poslala manžela, ať jde sám. Ten, jako vzorný manžel nechtěl ale žena ho přesvědčila, že nemá cenu, aby si večer kazil i on, ona si beztak vezme aspirin a zalehne. Nakonec se opravdu převlékl do kostýmu a odešel. Žena se asi hodinku prospala a zjistila, že už ji hlava nebolí. Protože ještě nebylo zvlášť pozdě, rozhodla se, že na večírek půjde. Manžel nevěděl, jaký převlek si žena nachystala, a ta si proto řekla, že je to vítaná příležitost zjistit, jak se manžel v její nepřítomnosti baví. Na tanečním parketu poněkud užasla - manžel dováděl, tančil hned s jednou ženskou maskou, hned s druhou, pusa tady, vášnivé obětí tuhle. Manželka nechala svého tanečníka stát uprostřed sálu a protože vypadala sexy, samozřejmě pro ni nebyl problém upoutat manželovu pozornost na sebe. Dovolila mu všechno, co chtěl - vždyť byla jeho poslušná manželka - a tak není divu, že jí po chvíli zašeptal do ouška jednoznačný návrh. Přijala, a na chvíli zmizeli v zaparkovaném autě a pomněli se. Před půlnočním odmaskováním se vytratila domů, schovala masku a šup do postele čekat, jak se z toho bude nevěrník vykrucovat. Když se manžel vrátil, ženuška seděla v posteli a četla si. Zeptala se ho, jak strávil večer. "Jako vždycky. Bez tebe mě to tam nebavilo, tak jsem zalezl s kamarády do ústranní a hráli jsme celý večer poker. Kostým jsem půjčil jednomu známému a ten mi pak moc děkoval, že tak hezký večer už dlouho nezažil.

Sokratovy tři síta

“Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli? ”

“Počkej chvilku, ” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít. ”

“Tří sít? ” “Přesně tak, ” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš.

První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda? ”

“Ne, ” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a…”

“Dobře, ” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého? ”

“Ne, naopak…”

“Takže, ” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct užitečné? ”

“Ne, moc ne. ”

“Dobrá, ” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět? ”

To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

 Volba. (Bruno Ferrero)

Jeden člověk se neustále cítil zavalený životními problémy a postěžoval si na ně jednomu slavnému duchovnímu mistrovi. "Už to nevydržím! Takový život se nedá snést! "

Mistr vzal hrst popela a vhodil ho do sklenice s vodou, která stála na stole.  
"To je tvoje trápení, " a ukázal na sklenici.  
Všechna voda ve sklenici se popelem zakalila a byla špinavá. Mistr sklenici vylil. Potom znovu nabral hrst popela, ukázal ji muži a vyhodil ji z okna do moře.  
Popel se v okamžiku rozptýlil a moře bylo stejné jako dřív.

"Vidíš? " řekl mistr.  "Každý den se musíš sám rozhodnout, jestli budeš sklenicí vody nebo mořem. "

                                   ╰დ╮❤╭დ╯ZASTAV SE NA CHVÍLI A ČTI! ╰დ╮❤╭დ╯

Když jsem včera vystupoval z vlaku, přede mnou šla pomalým tempem stará žena. Pospíchal jsem a nevěděl, jak ji předběhnout. Nepříčetně mě vytáčela. Vtom jsem se zarazil a říkám si, kam vlastně pospíchám? Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že jsem se v duchu zlobil na ženu, která měla dost času a navíc za svoji pomalost nemohla. Celý život pracovala a možná si i hodně vytrpěla. A možná i všechno trpělivě nesla. A já jsem takový netrpělivý a malicherný. A to všechno jen proto, abych byl o 10 minut dřív doma. Ty minuty i tak promrhám na internetu nebo u televize.

Alibisticky to shodím na dobu, ve které žijeme. Všichni jsme hrozně uspěchaní. A večer zjistíme, že jsme toho zase moc nestihli. Frustrovaní zalehneme a usneme spánkem spravedlivých. Přes SMS si vyznáváme lásku, komunikujeme přes chat a do očí si nemáme co říct. Trápí nás účty, kariéra.

Ve schránkách se nám hromadí maily, protože nemáme čas odepsat. Na polici se nám hromadí knihy, neboť nemáme čas číst, nevíme, jak voní příroda, protože nemáme čas k ní přivonět! Do kdy to ale vydržíme? Čím víc toho chceme stihnout, tím méně toho stihneme.

Věnujeme velmi času věcem, které si to nezaslouží. Neumíme se zastavit a uvědomit si hodnotu věcí. Nafotíme spoustu fotografií, ale už si je ani neprohlídneme. Vypálíme je na CD a tím to končí. Počítače máme plné hudby, na kterou nemáme čas, máme množství televizních kanálů, které ani nestačíme všechny sledovat. Místo zábavy stres!

Stále kontrolujeme mobil, jestli nám někdo nevolal, přestáváme si vážit krásných věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.

Můj děda má 87 roků. V životě nebyl v zahraničí, nemá mobil, poslouchá jednu stanici na svém starém rádiu. A přitom si myslí, jaký krásný život prožil. S úsměvem vzpomíná, těší se z pěkného dne, z vůně dřeva, ze svých vnoučat. Žil těžký život, ale váží si ho!

To my dnes neznáme. A tak máme infarkty, rakovinu, deprese. A možná by stačilo jen zpomalit! Tvrzení, že se to nedá, neobstojí. Zamysleme se, kolik času věnujeme nepodstatným věcem. Zkusme vypnout mobily a počítače a porozprávět si.

Snad jsem si uvědomil svůj rychlý život včas, abych zpomalil. Kamarád má chalupu v malé osadě obklopené horami, není tam signál, žádná televize, obchod otevřený jen v úterý a ve čtvrtek a jedna hospoda 5x5m. Asi tam zaběhnu, abych zpomalil a nezlobil se na staré lidi, kteří si váží zbytku života a zbytečně nespěchají za smrtí, tak jako mnozí z nás!

*Pěkný den a zpomalte, žijete jen jednou a velmi krátce! *

Na zamyšlení:

Oko řeklo jednoho dne: „Za těmi údolími ve bílém oparu vidím vrch. Není nádherný? “

Ucho se zaposlouchalo a po chvíli řeklo: „Kde je kopec? Žádný neslyším. “

Na to odpověděla ruka: „Snažím se ho dotknout, ale marně. Tady žádný kopec nenacházím. “

Nos řekl: „Nic necítím. Žádný kopec neexistuje. “

Oko se radši obrátilo jiným směrem.

Ti druzí ještě chvíli diskutovali o tom prapodivném klamu, až nakonec došli k závěru: „S tím okem něco není v pořádku. “

"Všiml jsem si tohoto staršího pána, jak jí sám s fotografií nějaké dámy před sebou. Napadlo mě, že mu třeba zpříjemním den tím, že si s ním popovídám.  

Jak jsem předpokládal, byla to jeho žena. Nečekal jsem tak zajímavý příběh. Potkali se, když jim bylo 17. Chvíli se scházeli, pak ale ztratili kontakt, když on šel do války a ona se i s rodinou přestěhovala. Po návratu se rozhodl ji hledat. 10 let s nikým jiným nechodil a pořád na ni myslel. Mnozí mu říkali, že je šílený. Odpovídal "Ano. Jsem šílený láskou".  

Na výletě do Kalifornie si potřeboval zajít k holiči. Ženě, která ho stříhala, vykládal svůj příběh o tom, jak 10 let hledá dívku svého srdce. Žena zavolala své dceři - byla to ona. A celých 10 let dělala úplně to samé.  

 Ihned ji požádal o ruku a byli šťastně ženatí po celých 55 let; před pěti lety ale zemřela. On však stále slaví její narozeniny a také výročí jejich svatby. Její fotku s sebou stále nosí a líbá ji na dobrou noc.  

Říkal mi, abych žádný den nezapomínal říkat ženě svého srdce, jak moc ji miluji, protože nic není na světě vzácnějšího.
Chtěl jsem tomu pánovi zpříjemnit den. Místo toho jej ale zpříjemnil on mně."

Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: "Synku, ta bitva v každém z nás je mezi dvěma vlky."
Jeden je špatný - je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.  
Ten druhy je dobrý - je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie,  štědrost, věrnost, soucit a důvěra.
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: “A který vlk vyhraje? ”
A starý Indián odpověděl: "Ten, kterého krmíš”.

Příběh JÁ VÍM.

Tento muž má 80 let a každé ráno nosí snídani své manželce.

Když se ho zeptali, proč je jeho manželka v domově důchodců, odpověděl: ,, Protože má Alzheimera."

Dále se ptali:,, Vaše manželka se bojí, že přijde den, kdy jí snídani nepřinesete? „Ona si nepamatuje. Neví ani kdo jsem já, už je to 5 let, co mě nepoznává. "
Překvapeni se tedy ptali dále:,, Jaké úžasné! Takže vy jí nosíte snídaně, i když si vás vůbec nepamatuje? "Muž se usmál, podíval se jí do očí a chytil ji za ruku.  
Pak řekl:,, Ona neví, kdo jsem já, ale já vím, kdo je ona. "

Možná znáte ten starý vtipný příběh, který docela obstojně vykresluje různé přístupy k životu a štěstí.

Jsou dva bratři, dvojčata – jeden věčný optimista a druhý věčný pesimista…

Jak už to tak bývá, jednou za rok přichází den, kdy mají oba narozeniny a spolu s tím nadělování dárků…

Rodiče přemýšlí, co kterému dítěti nadělí a rozhodnou se, že by měli udělat každému dát něco takového, co pomůže pesimistovi být více pozitivní a optimistovi více normální…

Pesimista tedy dostane plný pokoj hraček, kdežto optimista plný pokoj hnoje…

Po hodině rodiče jdou své syny zkontrolovat do jejich pokojů, co s těmi dárky udělaly…

Nejprve se rozhodnout jít do pokoje pesimisty a tam vidí syna, který sedí zkroušeně na zemi, dívá se na hračky a naříká si: “To je hrozné, teď mám spoustu nových hraček, budu si s nimi muset hrát, budu se o ně muset dělit, půjčovat je, někdo mi je poničí…”

Rodiče zakroutí hlavou a jdou zkontrolovat druhého syna a doufají, že alespoň zde dárky způsobí nějakou změnu…

Otevřou dveře pokoje optimisty a vidí svého syna, jak nadšeně rozhazuje kusy hnoje po pokoji a nadšeně vykřikuje: “Někde tady musí být poník… Někde tady musí být poník! ”

Příběh Syna

„Chlapec se procházel v horách se svým otcem. Najednou klopýtl, spadl, udeřil se a zakřičel: "Aaaaaa! " Vedle bolesti zaslechl z hor hlas, který zopakoval: "Aaaaaa! "

Ze zvědavosti se zeptal: " Kdo jsi? " A dostal odpověď: "Kdo jsi? "

Pak zakřičel: "Já Tě slyším! Kdo ale jsi? " A hlas odpověděl: "Já Tě slyším! Kdo ale jsi? "

Rozzlobený chlapec znovu zakřičel: "Hlupáku! " A dostal odpověď: "Hlupáku! "
Tehdy se chlapec podíval na svého otce a zeptal se: "Tati, co se děje? "
Otec se usmál a řekl: "Synu můj, teď pozorně poslouchej." A pak, muž zakřičel: "Ty jsi nejlepší! " 
Hlas odpověděl: "Ty jsi nejlepší! "

Dítě bylo překvapené a nerozumělo.  
Tak mu otec vysvětlil: "Lidé to nazývají ozvěna, ale ve skutečnosti je to ŽIVOT. Život - jako ozvěna, Ti vrací to, co Ty řekneš, nebo uděláš. Život není nic jiného než odraz našich činů. Pokud si Ty přeješ více Lásky na světě, musíš vytvořit více Lásky v Tvém Srdci. Pokud chceš, aby Tě lidé respektovali, musíš Ty respektovat je. Toto je princip, který je třeba vložit do všeho v životě.

Život Ti vrací to, co si dal Ty jemu."

Zdroj: Tvuj život

Případ na letišti – „Mladá dáma a sáček s pečivem“

Na velkém letišti čekala dívka. Její let byl zpožděný a nezbývalo jí, než na letadlo čekat několik hodin. Koupila si knihu, sáček pečiva a posadila se do křesílka, aby nějak zabila čas. Na prázdné židli vedle ní ležel sáček s pečivem, ale v dalším křesílku seděl nějaký muž a četl si časopis.

Dívka otevřela knihu, vzala si ze sáčku kousek pečiva – a muž si vzal také! Rozzlobilo ji to, ale nic neřekla a četla dál. Pokaždé, když si vzala další kousek, vzal si muž také. Byla už opravdu hodně naštvaná, ale nechtěla na velkém přeplněném letišti vyvolat nějakou scénu. Když v sáčku zůstal poslední kousek pečiva, řekla si v duchu: „To jsem zvědavá, co ten neotesanec udělá. “
Doslova jako by jí četl myšlenky vytáhl muž poslední kousek pečiva, zlomil ho na poloviny a natáhl k ní ruku aniž by zvedl oči. To už byl vrchol. Zvedla se, sebrala své věci a odešla.

Později, když už se usadila v letadle, otevřela kabelku, aby si vyndala brýle. V kabelce ležel sáček s pečivem… Náhle si vybavila, že svůj sáček vkládala do kabelky. Ten na židli nebyl její. A člověk, kterého měla za neotesance, se s ní o pečivo dělil bez kapky hněvu, prostě z laskavosti. Tak strašně se styděla a neměla žádnou možnost, jak svou chybu napravit!

Než se rozzlobíte, zamyslete se…

Možná že TEN, KDO NEMÁ PRAVDU, JSTE PRÁVĚ VY…

Uvolnění stresu.

Psycholožka procházela po místnosti, zatímco publiku přednášela o zvládání stresu. Když pozvedla sklenici s vodou, každý z přítomných očekával, že se zeptá  „Je sklenice z poloviny prázdná nebo z poloviny plná? “ Namísto toho se však pousmála a zeptala se lidí, kolik si myslí, že sklenice váží.  Odhadů bylo mnoho. Ona však řekla: „Na skutečné hmotnosti nezáleží.  Záleží na tom, jak dlouho sklenici držím.

Pokud ji držím minutu, není to žádný problém. Když ji budu držet hodinu, bude mě bolet paže. Kdybych ji držela celý den, moje paže by se cítila paralyzovaná.

Každopádně, sklenice je stále stejně těžká, ale čím déle ji držím, tím těžší se zdá. “

Pak pokračovala. „Stres a starosti jsou stejné jako tato sklenice. Myslete na ně chvíli a nic se nestane. Myslete na ně o něco déle a začnou vás zraňovat. A budete-li se jimi zabývat celý den, budete se cítit paralyzovaní – neschopní cokoli udělat. “

Je důležité nezapomínat své stresy uvolňovat. Každý večer odhoďte všechna svá břemena. Netahejte je s sebou. Nezapomeňte svou sklenici zase odložit.  

Spisovatel Gabriel García Márquéz, nositel Nobelovy ceny za literaturu, trpěl rakovinou se špatnou prognózou a svým přátelům napsal dopis na rozloučenou:

Kdyby Bůh na chvilku zapomněl, že jsem loutkou z hadříků
a daroval by mi kus života, možná bych nevyslovil všechno to,
o čem přemýšlím, ale určitě bych myslel na všechno, co tu říkám.

Dával bych význam věcem ne pro to, co stojí,
ale pro to, co znamenají.
Trochu bych spal, ale víc bych snil,
protože při každé minutě, kdy zavíráme oči,
ztrácíme 60 vteřin světla.
Pokračoval bych, když ostatní ustanou,
probouzel bych se, když ostatní spí.
Poslouchal bych, když by ostatní mluvili,
a jak bych si vychutnal dobrou čokoládovou zmrzlinu!

Kdyby mi Bůh daroval kus života,
oblékl bych se prostě,
lehl bych si na břicho na slunci
a nepřikryté bych nechal nejen tělo,
ale i svou duši.
Můj Bože, kdybych mohl,
vypsal bych svou nenávist na led
a čekal, až vyjde slunce.
Snem Van Gogha bych nahoře na hvězdách 
nakreslil báseň Benedettiho a 
píseň Serrata byla by serenádou,
kterou bych věnoval měsíci.
Svými slzami bych zalil růže,
abych pocítil bolest z jejich trnů
a rudý polibek jejích plátků.

Můj Bože, kdybych měl ještě kousek života.
Nedopustil bych, aby prošel jediný den,
aniž bych řekl svým lidem, že miluji,
že je miluji.
Přiměl bych každého muže
a každou ženu, aby uvěřili,
že jsou mými milovanými
a žil bych zamilovaný do lásky.

Ukázal bych lidem, jak chybují,
když se domnívají,
že se přestanou zamilovávat,
protože jsou staří,
aniž by pochopili že stárnou,
když se přestanou zamilovávat!
Malému dítěti bych daroval křídla,
ale nechal bych ho, ať se naučí létat samo,
starcům bych ukázal, že smrt nepřináší stáří,
ale zapomenutí.

Naučil jsem se od vás, lidí, tolik věcí…
Naučil jsem se, že všichni chtějí žít na vrcholcích stromů,
aniž by poznali, že skutečné štěstí se nachází ve způsobu,
jakým sestupuješ ze strmé stráně.
Naučil jsem se, že když novorozeně stiskne napoprvé
prst svého otce ve své drobné dlani,
udělá z něj navždy zajatce…

Naučil jsem se, že člověk se na druhého může dívat shora
jen v případě, kdy mu musí pomoci vstát.

Je tak mnoho věcí,
které jsem měl možnost naučit se od vás,
ale pravda, nebudou tolik využity,
protože když mě budou držet tady,
zavřeného v tomto pouzdře,
budu bohužel umírat

Říkej vždy to, co cítíš, dělej vždy to, na co myslíš.
Kdybych věděl, že by dnes byl poslední den,
kdy tě vidím spící, objal bych tě silně a prosil Pána,
abych se mohl stát strážcem tvé duše.
Kdybych věděl, že by tohle bylo naposled,
kdy tě vidím vycházet ze dveří,
objal bych tě a dal ti polibek
a zavolal bych tě zpátky
a dal ti ještě další. a další.
Kdybych věděl, že tohle bylo naposled,
kdy jsem uslyšel tvůj hlas,
natočil bych každé tvé slovo,
abych je mohl poslouchat znova a znova.
Kdybych věděl,
že to jsou poslední chvilky, kdy tě vidím,
řekl bych ti "Miluji tě"
a neříkal bych hloupě,
že to přece víš…

Vždycky existuje nějaké zítra
a život nám dává další příležitost, abychom věci dělali tak, jak máme,
ale v případě, že chybuji a zbude nám jen dnešek,
chtěl bych ti říct, jak tě miluju
a že na tebe nikdy nezapomenu.
Zítřek si nepojistil nikdo, ani mladý, ani starý.
Dnes to třeba může být poslední den,
kdy vidíš ty, které miluješ.
Proto už nečekej, udělej to dnes,
protože nepřijde-li zítřek nikdy,
budeš určitě litovat dne,
kdy sis nenašel čas na úsměv,
na objetí, na polibek a byl jsi příliš zaneprázdněný,
abys jim splnil poslední přání.
Drž si ty, které miluješ při sobě,
pověz jim šeptem, jak moc je potřebuješ,
miluj je a chovej se k nim dobře.
Najdi si čas říct jim promiň, odpusť mi, prosím, děkuji
a všechna slova lásky, které znáš

Nikdo si tě nebude pamatovat pro tvé tajné myšlenky.
Žádej od Pána sílu a moudrost, abys je mohl vyjádřit.
Ukaž svým přátelům co pro tebe znamenají.
Pošli toto poselství komu chceš.
Neuděláš-li to dnes, bude zítřek stejný jako dnešek.
A neuděláš-li to nikdy, nevadí.
Začni uskutečňovat své sny. Teď je k tomu ta pravá hodina.

Možná proto, že si uvědomil hodnoty, dostal ještě několik let navíc, s nimiž nepočítal.

Závislost na jistotě

V životě neexistuje nic, co by bylo možné polapit či uvěznit. Člověk musí žít v otevřenosti, musí svolit k tomu, aby prožíval všechny možné druhy zkušeností, a v nejvyšší míře být vděčný, dokud trvají. Vděčný, avšak beze strachu ze zítřka. Proč se strachovat kvůli zítřku, jestliže dnešní den přinesl nádherné jitro, krásný východ slunce, písně ptáků a skvostné květiny? Zítřek totiž bude dalším dneškem. Je možné, že východ slunce bude mít jinou barvu. Možná, že ptáci jemně pozmění své písně a třeba připlují mraky a roztančí se déšť. Déšť má ale svou vlastní krásu, vyživuje svým vlastním způsobem.

Je dobře, že se věci neustále mění, že žádný večer není stejný a že se žádný den neopakuje. Něco nového – to je samo vzrušení a extáze života. Jinak by se člověk nudil. A lidé, kteří ze svého života učinili naprostou jistotu,   jsou znuděni.

Stromy jsou nádherné, poněvadž neznají strach z nejistoty. Divoká zvířata jsou tak velkolepá, protože netuší, že existuje smrt, že existuje nejistota. Květiny mohou tančit ve slunci i v dešti, jelikož je neznepokojuje to, co se stane večer. Opadají jim okvětní lístky, a stejně tak jako z neznámého zdroje vzešly, do neznámého zdroje se i navrátí. Mezitím, mezi tímto okamžikem vzniku a zániku, však můžete buď tančit, anebo si zoufat. Opravdový člověk představu o jistotě prostě zahodí a začne žít v naprosté nejistotě, protože ta je podstata života.

Nemůžete to změnit. A to, co nemůžete změnit, přijměte – přijměte to s radostí. Nemusíte zbytečně narážet hlavou do zdi, prostě projděte dveřmi.

Osho, Důvěrnost

Pokaždé se setkáváme s tím, co očekáváme…

Na kraji oázy, v níž leželo město, seděl starý muž. Přišel k němu poutník a povídá: „Ještě nikdy jsem tu nebyl. Jací lidé tu žijí? “ Stařec odpověděl: „Jací lidé byli ve městě, kde jsi žil? “ „Sobečtí a zlí. Proto jsem odtamtud odešel. “ „I tady jsou lidé sobečtí a zlí, “ odpověděl stařec.

O něco později přišel druhý poutník a položil starci stejnou otázku: „Jsem tu poprvé. Jací jsou zdejší lidé? “ Stařec odpověděl stejnou otázkou jako předtím: „Jací lidé žili ve městě, kde jsi předtím žil? “ „Byli dobří, štědří, pohostinní a poctiví. Měl jsem tam spoustu přátel, těžko se mi odcházelo. “ „I zdejší lidé jsou takoví, “ odpověděl stařec.

Obchodník, který vedl velbloudy k napajedlu, slyšel zpovzdálí oba rozhovory, a když druhý poutník odešel, vyčítavě se obrátil ke starci: „Jak můžeš na tu samou otázku odpovědět pokaždé jinak? “

„Synu můj, “ řekl stařec, „každý si nosí svůj svět v srdci. Kdo nenajde nic dobrého v minulosti, nenajde nic dobrého ani v budoucnosti, tedy i tady. A kdo měl přátele v jiném městě, udělá si je i tady.

P. S. Můj názor = Kdykoliv v našem životě, ať máme za sebou zkušenosti a zážitky pozitvní i negativní (hodně z nás si tu prošlo nebo prochází nejen růžovým sadem), mohou nastat dvě situace: 1) Můžeme si nechat vrýt či uložit do paměti převážně či zcela ty negativní zkušenosti a zážitky, zanevřít na vše a na všechny, nic se nám nebude dařit - vztahy s lidmi, vztahy partnerské, v práci atd. , nebo: 2) Můžeme si nechat vrýt či uložit do paměti převážně či zcela ty pozitivní zkušenosti a zážitky, z negativního se spíše a co nejvíce poučit tak, abychom se mohli posunout dál a jít si svou cestou, cestou za svými sny, touhami a přáními, cestou za sluncem. Volba je na každém z nás, stejně tak jako to, co ze svých zkušeností a žážitků budeme v sobě živit: "To negativní nebo to pozitvní? "

Myslím, že je velmi složité přijmout něco okamžitě bez toho, aniž by to v nás evokovalo špatné emoce. Dokonce si myslím, že není nemožné a vysloveně nešpatné oprávněně se zlobit až nenávidět něco/někoho, kdo nám skutečně ublížil. To, zda dospějeme k pravému odpuštění - tedy ne do stavu, kdy to děláme kvůli tomu, že jsme přeci hodní, ale kvůli sobě, svému klidu a přesto nezapomínáme na to, že dotyčný člověk nebo situace byla skutečně špatná a že na ni nezapomene. Tedy odpustit ale nezapomenout je asi to nejlepší řešení.

Ale někteří si to ve (v rychlém) sledu životních událostí nejsou schopní hned uvědomit. Nejen hned, ale ani za pár měsíců a let. A pokud k tomu začnou trochu dospívat, tak už je trochu pozdě - ta doba, kdy tím, že by to lépe zpracovali a působili tak otevřeněji a příjemněji na okolí, které to mimořádně potřebovalo, už je pryč. Ale aspoň kvůli sobě a svýmu trochu lepšímu náhledu na život to samozřejmě není od věci v jakémkoliv věku a životním období. Taky jde o vnitřní naladění, nelze se stát jen tak pozitvním a naopak. A to, co znamená "být pozitivní" je taky velmi subjektivní, spekulativní a možná trochu zbytečně omílané. To je totéž, jako že "je všechno v hlavě". (To jen narážím na dnešní slovní stereotypy).

Velmi mě zaujalo, když / bohužel už nevím u jaké diskuze/ Plamínek zmínila, že někoho napadlo to, že msta není nutně špatná (snad to nepletu). To je poprvé, co jsem to od někoho slyšela bez vzteklého tónu a potěšení z pomsty anebo naopak s názorem, že moudřejší je přeci ten, kdo odpuští. Nějak se to ten dotyčný musí dovědět, že nic není bez odezvy, tak proč nepoužít jeho zbraně?

Kdybych byla muž a žila v jiném století, klidně bych využila souboje, nejlépe s pistolemi, přesně toho, v kterým zemřel třeba Puškin. Krevní msta (vendeta) z Korsiky taky měla něco do sebe, ale to už je jinej level.

Pro někoho jsou události tak těžké, že se těžko dopracovává a  možná ani nedopracuje k tomu, aby to bral pozitivně. Ale je to jeho věc. Nesuďme, když jsme neprošli jeho životem, s jeho prožíváním a v jeho botách.

PS: reaguji na části, opět je to spíše inspirace, nic osobního .  

PS2: hezká profilovka, ještě bych tam přidala kočičáka a bylo by to dokonalý  

P. S. 1: Jde pouze o krátký příběh k zamyšlení, nic víc + pár mých vět, hodně stručných vět… já samozřejmě vím, že nic není pouze jen černé nebo bílé, a je toho hora mezi tím… a rozhodně tímto mým příspěvkem v tomto tématu nikoho nesoudím, sama sem si od mala prošla i hodně ošklivým (úmrtí manžela nebylo a není mým jediným traumatem), nikdy jsem tu o tom nepsala a psát nebudu, "pěkný" starosti mám i teď, ale opět, nebudu sem o nich psát. Nechci, aby mě někdo litoval, nebo na mě bral ohledy, nechci se v tom jen topit, nechci se celý život jen topit, nechci se nikomu mstít, nechci s nikým vést souboje, nestojí mi to a nikdo za to, všem jsem odpustila, stačí, že se vše podepsalo na mém zdraví, je mi přeci jen už nějaký rok, čím je člověk starší, utíká mu čas rychleji a já prostě děkuji ať už komukoliv za každé další ráno a za to slunce, za kterým i přeze všechno i nadále mohu jít, a které mohu každé ráno i cítit, a které věřím i po dnech šera či tmy (na duši) opět vyjde, neboť ono skutečně vždy opět vychází, ať už za to vděčím čemukoliv. Je to tak těžké pochopit?

P. S. 2: Máme už jen jednu kočičku, psala jsem Ti to v nějakém tématu, kde na to přišla řeč. Netoužím po žádné dokonalosti, život je o něčem jiném.

P. S. 3: To, že vše je v naší hlavě či mysli, je pravda, nikoliv slovní stereotyp.  

Držím palce a přeji - upřímně - mnoho sil a optimismu, ať se děje co děje. Jsi statečná!