Moje prababička žila sama v chaloupce na konci vesnice. Dvakrát denně za ní chodil na návštěvu její zeť, aby jí zkontroloval, jestli něco nepotřebuje. Toho dne tam už byl dvakrát, když se moje prababička rozhodla, že se podívá, jestli slepice nesnesly nová vajíčka. Místo, kam snášely, bylo asi 2 metry nad zemí, a prababička k němu lezla po žebříku, jenže zavrávorala a spadla. Bylo už jí skoro 90 let a tělo už jí nesloužilo, věděla, že sama se nezvedne a blížil se studený večer. Co udělala? Nezačala plakat, hysterčit nebo se zbytečně snažit se postavit. Věděla, že jediné, co může udělat, je se modlit. A tak se začala modlit. A její zeť, který jí za všechny ty roky nikdy nenavštívil 3x za jeden den, se ten podvečer rozhodl se ještě projít a zastavit se u ní... Když už nemůžeme vůbec nic udělat, vždy se můžeme ještě pomodlit a věřit v zázrak!

Poznámka: Toto není můj příběh, ale může se stát každému.

Rozhodneš-li se číst, dočti prosím až do konce.

" Tomáš se podíval ještě jednou na tachometr právě ve chvíli kdy ho
zachytil radar. Nestihl už...
zpomalit. 78 km/h přes obec. Bylo to už potřetí, co ho tento rok chytili.....
"CO TU ZASE K ČERTU DĚLAJ. "
Policajt, který ho zastavil, vystoupil z auta a s blokem v ruce pomalu
přicházel k Tomášovu autu.... "Je to Karel, nebo není? " Uniforma ho
trochu změnila, ale opravdu byl to Karel z kostela.
Tomáš se vtiskl hlouběji do své sedačky. Bylo to horší než obvykle. Známý
policajt z kostela, chytil známého z toho stejného kostela.
"Ahoj Karle. To je sranda, že se zase vidíme. " "Ahoj Tomáši. " Karel se
neusmál. "Vidím, že si mě zase chytil, když jsem pospíchal domů, aby jsem
viděl svou ženu a děti. " " Ano, je to tak. Policajt Karel se nezdál být svůj.
"Poslední dny jsem odcházel z kanceláře a už jsem byl v myšlenkách na
zítřejším rodinném výletě, proto jsem tak pospíchal. Kolik si mi naměřil? ".
"Sedmdesát". "Ale Karle, počkej chvíli. Když jsem Tě uviděl hned jsem se
podíval na tachometr. Myslím že jsem jel jen 60 km/h. "
Tomáš se snažil při každé další pokutě víc a víc smlouvat. Celý nervózní se
díval na svou přístrojovou desku.
Karel psal něco usilovně do bloku. Proč nechce vidět řidičák a papíry od
auta, tak jako vždycky, pomyslel si Tomáš. Nedočkavě povídal dál: "Pořád
je to na Tvém rozhodnutí Karle. Určitě jsem porušil dopravní předpisy, ale
nemohl by si pro tentokrát přívřit očko? "
Karel psal dál, potom vytrhl papír z bloku a dal ho Tomášovi.
"Děkuji", sarkasticky poznamenal Tomáš, nedokázal skrýt ve svém hlase
zklamání. Bez jediného slova se Karel otočil a vracel ze zpátky ke svému
služebnímu vozu.
Tomáš čekal a pozoroval ho ve zpětném zrcátku. Potom otevřel složený kus
papíru a byl zvědavý kolik ho ten přestupek bude stát.
To je vtip? Nebyl to žádný pokutový blok. A potom začal Tomáš číst:" Milý
Tomáši, měl jsem malou dceru. Když jí bylo pět, zemřela při dopravní
nehodě. Jednoduše řečeno, ten chlap, který ji srazil byl zkušený řidič ale jel
moc rychle. Dostal pokutu, měl soud a potom tři měsíce v lochu a potom byl ten muž zase volný. VOLNÝ, aby mohl obejmout své dvě dcery, které
měl.
Já jsem měl jen jednu. Budu muset čekat až jí budu moci znovu obejmout
v nebi. Tisíckrát jsem se pokoušel tomu muži odpustit. Možná, že jsem to i
dokázal, ale na NÍ musím myslet stále, dokud budu naživu. I teď.
Dávej si prosím za volantem pozor, POSPÍCHEJ POMALU, Tomáši. Můj
syn je to jediné CO mi ještě zbylo.... zdravím Tě Karel. "
Tomáš se otočil a viděl Karla odcházet. Ten se znovu vracel k policejnímu
autu, nastartoval a odjel. Tomáš se na něho upřeně díval, dokud mu
nezmizel z očí. Až po několika minutách se pomalu rozjel směrem domů.
Cestou poctivě dodržoval předepsanou rychlost, byl ostražitější a na
přechodech pro chodce poctivě pouště chodce. Uvědomil si, že najednou
dělá věci, na které nebyl zvyklý. V duchu se modlil a prosil o odpuštění a
když přišel domů objal svojí překvapenou ženu i obě dcery pevným
stiskem.
ŽIVOT JE VELMI CENNÝ. ZACHÁZEJME S NÍM SVĚDOMITĚ A
OPATRNĚ. NIKDY NEZAPOMEŇ, ŽE AUTO SE DÁ KOUPIT
VŽDYCKY, ALE LIDSKÝ ŽIVOT...
Je zajímavé, že člověk dostane 1000 vtipů přes mail a ty se rychle rozšíří
jako oheň. Když se ale mají rozšířit zprávy, které stojí za ZAMYŠLENÍ,
které by mohli ovlivnit náš VLASTNÍ ŽIVOT, lidé mnohem víc přemýšlejí
jestli je rozešlou dál a komu je vlastně pošlou.
MYSLÍM, ŽE TATO ZPRÁVA BY STÁLA ZA VELMI ČASTOU A
PRAVIDELNOU POŠTU, NEBO ALESPOŇ VÝJIMEČNÉ SDÍLENÍ.

                Kočka a krysa.

 SVÍCE NIC NEZTRÁCÍ TÍM, KDYŽ ZAPÁLÍ DALŠÍ SVÍCI

Teď se zamyslete a zkuste zodpovědět tyto otázky:
1- Vyjmenujte 5 nejbohatších lidí na Zemi.
2- Vyjmenujte posledních 5 vítězek Miss Universe.
3- Vyjmenujte posledních 10 laureátů Nobelovy ceny.
4- Vyjmenujte posledních 10 laureátů Oscara za herecký výkon.

Nejde to? Celkem težké, že? Nic si z toho nedělejte, tohle si nepamatuje nikdo.
Potlesk odezní. Na ceny sedá prach! Vítězové jsou brzy zapomenuti.

Nyní zodpovězte na tyto otázky:
1- Vyjmenujte 3 učitele, kteří přispěli k Vašemu vzdělání.
2- Vyjmenujte 3 přátele, kteří Vám pomohli, když Vám bylo nejhůř.
3- Vzpomeňte si na pár lidí, díky nimž jste si připadali vyjímeční.
4- Vyjmenujte 5 lidí, s nimiž je Vám dobře.

Je to schůdnější? Je to snažší, že ano? Lidé, kteří ve Vašem životě něco znamenají,
nenosí nálepku "nejlepší", nemají nejvíc peněz, nesklidili největší ceny...
Jsou to Ti, na kterých Vám záleží, kterým záleží na Vás,
kteří budou vždycky a všude stát za Vámi.
Pomyslete na to. Život je velmi krátký. A kam patříte Vy? Nevíte?

Patříte mezi ty, kterým jsem poslala tento text.

Hluboko uvnitř dobře víme, že když Sami něco vyhrajeme,
není to v Našem životě to nejdůležitější.
Nejdůležitější věcí v životě je, pomáhat k vítězství ostatním.
I kdyby to mělo znamenat, že zpomalíme a změníme Svůj vlastní závod.
Došlo k malé změně ve Vašem srdci? Možná se trochu změní i ostatní...

Moc pěkné Pavli, je v tvém povídání hluboká pravda... díky

  Přeji krásný poslech všem spřízněným dušičkám...

Príbeh - O láske, úspechu a zdraví

Z domu vyšla žena a zbadala troch mužov s dlhými bielymi bradami, ako sedeli na priedomí. Nepoznala ich, podišla k nim a povedala: "Nepoznám vás, ale musíte byť hladní. Prosím, poďte ďalej a najedzte sa u nás. " Muži sa na ňu pozreli a opýtali sa, či má doma muža. Žena odpovedala že nie. "Potom nemôžeme ísť s tebou do vnútra", povedali starí muži.

Večer keď sa manžel vrátil, mu žena povedala čo sa cez deň prihodilo. Muž ju hneď poslal za starčekmi aby ich pozvala ďalej. Žena tak urobila, ale oni jej odpovedali, že nemôžu do domu vstúpiť spoločne a jeden z tých starých mužov začal vysvetľovať: "Tento pán sa volá Zdravie druhý je Úspech a ja som Láska. Choď za svojím mužom a vyberte si ktorý z nás má ku vám prísť. " Žena odbehla do domu, povedala čo sa stalo a muž mal veľkú radosť. "Vzhľadom na našu situáciu pozveme do domu Zdravie. " Žena však nesúhlasila a chcela radšej Úspech a potom prišla svokra, ktorá im poradila, aby do domu pozvali Lásku.

Žena teda vyšla von a pozvala do domu Lásku. Spolu s ním sa zdvihli aj tí druhí dvaja a vybrali sa za ním. Žena sa zarazila: "Prečo idete s ním? " Starí muži odpovedali spoločne: "Keby ste pozvali Zdravie, alebo Úspech, ostatní dvaja by museli ostať vonku, ale vy ste pozvali Lásku a kamkoľvek ide on, my ideme s ním. Kdekoľvek je Láska, tam je aj Zdravie a Úspech! " 

  Pluto... moc pěkný a poučný příběh.... díky za něj...

 Před bránami jednoho města seděl starý muž. Každý, kdo chtěl jít do města, musel projít kolem něj. Jeden cizinec se zastavil a zeptal se staříka:“Řekni mi, jací lidé žijí v tomto městě? “

„Jací byli tam, kde si byl naposled? “ zeptal se ho stařík.

„Úžasní. Cítil jsem se tam velmi dobře. Byli přátelští, velkorysí a ochotní pomoci, když bylo potřeba. “

„Tak snad takoví budou i zde. “ řekl stařík.

Pak se zastavil při staříkovi jiný cizinec.

Také se ho zeptal: „Řekni mi, jací lidé žijí v tomto městě? “

„Jací byli tam, kde si byl naposled? “ zeptal se stařík

„Strašní. Byli nepřátelští, hádaví a nikdy nikomu nepomohli. “

„Obávám se, že takoví lidé budou i zde, “ odpověděl stařík.

BUDOUCNOST

1) mezi lidmi se říká, to je osud, například když někdo zemře. A tyhle lidové pranostiky mají nějakou hodnotu.
2) kde je konec cesty? Po smrti? Před ní? A co reinkarnace, vždyť ani konce nejsou.

Už jsem se o tom s někým párkrát bavil.
1 verze)
Osud tě vede, děláš to, co on chce. Když jdeš doleva, chtěl to. To, co tě tam potká je naplánované a nezpochybnitelné (neovlivnitelné).

2 verze)
Osud ti dá vybrat, kudy půjdeš. Je to rozcestí, které vede do více směrů a podle toho, kterou cestu si vybereš, taková nastane další křižovatka. Kráčíš po cestách osudu tak, jak chce z části on, přesto máš volby.

3 verze)
Ty měníš budoucnost, ty měníš osud. Osud se vytváří dle tvých vlastních činů. Neřídítě, jen zapisuje to, co jsi udělal.

Myslím, že z každé verze je něco, nad čím bychom se mohli zamyslet. Dát však to, co v tom můžeme shledat snad i z části logické, nebo pravdivé do jedné věty, je docela obtížné.

Také bychom se mohli podívat na významy slov "Osud" a "Poslání".
"Jeho posláním bylo chránit lidi. " - to je přeci osud, ale i poslání.

Jaký je rozdíl mezi těmito slovy?
Osud zavedl tohoto "hrdinu" tam, kde zjistil, jaké schopnosti má. Jeho posláním poté bylo vykonávat ochranu pomocí své nadpřirozené síly. Teď to tak trochu dává smysl. Při poslání není cesty zpět, není cesty jinam. Jde se jen tou cestou, která patří k poslání. Poslání vyžaduje obětování, vůli a víru. To se o osudu říci nedá. Jako by nám osud dával tu možnost vybrat si narozdíl od poslání, kde výběru není, neboť jsme určení k vykonání některých činů.

Dále můžeme narazit na větu dvou zamilovaných:
"To byl osud, že jsme se potkali" - i zde to může mít spojitost s posláním

I přesto, že zde možná neshledáváte prvky poslání, je i tato věta jeho součástí.
Osud zajistil setkání dvou lidí. Ptáte se, co to má společného s posláním? Tohle vlastně nic. S posláním má však společné to, co oba partneři v budoucnu podniknou. Jejich předurčení založit, vést a financovat dětský domov pro spousty osamnělých dětských duší, toť posláním, které něco ovlivní.

Toto je příklad, jak spolu souvisí Osud i Poslání a přestou jsou tak odlišní...

http://www.carovani.cz/budoucnost-t2636.html

Útěcha.

 Holčička se vrátila od sousedky, které právě tragicky zemřela osmiletá dceruška.

 „Proč jsi tam chodila? “ ptal se jí tatínek.

 „Abych potěšila její maminku. “

 „A jak jsi ji těšila ty, taková malá? “

 „Sedla jsem si ji na klín a plakala s ní. “

 Když někdo poblíž tebe trpí, plač s ním. Jestliže je někdo šťastný, směj se s ním. Láska se dívá a vidí, poslouchá a slyší. Milovat znamená cítit spolu se všemi živými bytostmi. Kdo miluje, objeví v sobě nekonečné prameny útěchy a účasti na trápení druhých. Jsme jako andělé s jedním křídlem – můžeme letět, jen když se držíme v objetí.

(Bruno Ferrero)

 Co se andělovi nelíbilo

Aneb Proč byl u jesliček oslík s volečkem

Bruno Ferrero

z knihy Vánoční příběhy pro potěchu duše 

Zatímco Josef s Marií putovali do Betléma, jeden z andělů svolal všechna zvířata, aby mezi nimi vybral ta nejvhodnější, která budou v chlévě pomáhat Svaté rodině.

Jako první se samozřejmě hlásil lev: "Jen král je hoden sloužit Králi světa, " zavrčel. ,, Já se postavím ke vchodu a každého, kdo by se chtěl k Ježíškovi jen přiblížit, roztrhám! ",, Jsi příliš hrubý, " odmítl ho anděl.

Andělovi se k nohám ihned začala lísat liška. Vychytrale ho s nevinným pohledem přesvědčovala: "Nejvhodnější jsem přece já. Každého rána pro Božího syna ukradnu nejlepší med a mléko. A Marie s Josefem se se mnou také budou mít dobře. Každý den jim přinesu mlaďoučkou slepici. " "Ty jsi příliš nepoctivá, " namítl anděl.

Po těch slovech před andělem roztáhl svůj nádherný ocas páv. Zamával mu peřím duhových barev před očima a prohlásil: "Se mnou se i obyčejná stáj změní v královský palác, který by jim záviděl i Šalomoun! " "Ty jsi zase moc pyšný, " mínil anděl.

Zvířata předstupovala před anděla jedno po druhém a vychvalovala své největší přednosti. Marně. Andělovi se nezamlouvalo ani jedno z nich. Ale všiml si osla a vola. Pracovali na poli u vesničana, který bydlel poblíž betlémské stáje.

Anděl na ně zavolal: "A co můžete nabídnout vy? " "Nic, " odpověděl osel a sklopil skromně dlouhé uši. "My jsme se nenaučili ničemu - jenom pokoře a trpělivosti. Všechno ostatní nám přinese jenom rány holí. " Vůl však nesměle namítl, aniž by vzhlédl od země: "Ale čas od času bychom mohli odhánět mouchy dlouhým ocasem. " Konečně se anděl spokojeně usmál: "Právě vás jsem potřeboval! "

NEJVĚTŠÍ  BOHATSTVÍ

Poslední dokončovací práce vánočního úklidu a hotovo. Cukroví je napečené, peřiny čistě povlečené, záclony a koberce voní čistotou. Ještě dodělám vánoční výzdobu a je to. Ale byla to fuška. Cítím, jak jsem unavená. Najednou zazvoní telefon.
„Ahoj, tady Monika. Můžeme se dnes stavit? Zítra totiž s Markem odjíždíme do Alp a budeme tam přes Vánoce. Tak ať ještě pokecáme. “ Moc jsem neměla na návštěvu náladu. Byla jsem unavená a ještě jsem chtěla udělat tu výzdobu, ať je na Štědrý den všechno hotové a už mám konečně klid. Ale Moniku mám ráda a ráda ji uvidím – takže jsem souhlasila.
S manželem jsme připravili drobné pohoštění, uložili naše tři děti ke spánku a čekali na ohlášenou návštěvu. Zvonek u dveří ohlásil její příchod. Monika se svým manželem přišli v přesně domluvenou dobu. Přinesli láhev koňaku, kterou jsme hned otevřeli a mluvili jsme jeden přes druhého. Bylo toho tolik, co jsme si chtěli říct. Moniku s Markem jsme neviděli dost dlouho. Jsou bezdětní a tak stále někde cestují. Monika měla krásnou postavu, perfektně oblečenou, opálená do čokoládova, pěstěné nehty (ne jak já po tom vánočním úklidu). „Já tě holka obdivuju, s třema dětma a ještě zvládnout domácnost. Že si nepořídíte nějakou pomocnici do domácnosti? To já bych takhle nemohla žít. Já bych asi umřela. My jsme se před týdnem vrátili z Tunisu a Markovi se podařilo sehnat hotel v Alpách, takže tam jedeme na Vánoce a budeme tam až do Nového roku. “ Trpce jsem polkla, protože Monika vůbec neví, jak žijeme. Já na mateřské dovolené, takže si nemůžeme moc vyskakovat. Splácíme ještě byt, takže žijeme od výplaty k výplatě. Proto zmínka o hospodyni do domácnosti mě v duchu trpce rozesmála.

Povídali jsme si dlouho. Oni vyprávěli své zážitky z cest a já mohla na Monice oči nechat. A najednou jsem zjistila, že jí, ve skrytu duše, závidím. Kamarádíme spolu už od školy. Byly jsme obyčejné holky, zažívaly spolu ty holčičí radosti a potom jsem se seznámila se svým budoucím manželem a vdala se. Narodil se nám první syn, já začala mít jiné starosti a už jsme se tak často nevídaly. Monika se asi za tři roky seznámila s Markem. Byl o 10 let starší, ale měl už postavení a byl ředitelem jedné soukromé firmy. Před půlnocí jsme se s Monikou a Markem rozloučili, popřáli jsme si šťastné a veselé Vánoce a ještě jsme jim zamávali z balkonu, než nasedli do svého nového luxusního auta.
Sedla jsem si do křesla a byla celá zamlklá. Na otázky mého manžela jsem odpovídala tak na půl pusy a nechtělo se mi vůbec mluvit. Manžel si sedl vedle mě, vzal mě za ruku a zeptal se mě soucitně: „Ty jim závidíš, že? “ Byla mi hanba, nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Najednou mi hrkly slzy do očí a já začala, jak je to nespravedlivé, že nám se o takovém životě ani nezdá a přitom oba dřeme od rána do večera. Manžel tiše poslouchal, potom vstal a něžně povídá: „Pojď, něco ti ukážu. “
Zavedl mě do chodby, otevřel dveře dětského pokoje, objal mě a tiše mi zašeptal do ucha: „Toto je naše bohatství. Nebo myslíš, že oni jsou bohatší? “ V tu chvíli se mi štěstím a láskou zatočila hlava a já poznala, jak moc miluji svou rodinu – moje děti a mého manžela. Z očí se mi řinuly slzy, ale byly to slzy štěstí. Už jsem Monice nezáviděla vůbec nic a byla jsem šťastná.

http://www.radostne-vanoce.ic.cz/13-nejvetsi-bohatstvi.php

Vánoční poselství šéfredaktora Churche

Čechy, Němce a Francouze čeká každoroční nadílka shodně na Štědrý večer,
čili 24. prosince; kompetentními nadpřirozenými dárci jsou v těchto zemích
Ježíšek, der Weihnachtsmann a Petit Papa Noel. Avšak jiný kraj znamená i
jiný mrav. Například v Holandsku nadílí Sinterklaas (Mikuláš) už 5.
prosince večer, a dost. Vánoce se slaví v poklidu a většinou už bez dárků.
Ve Švédsku naděluje 13. prosince svatá Lucie, v Itálii 6. ledna bezzubá
čarodějnice Befana a ve Španělsku téhož dne svatí Tři králové, los Reyes
Magos. Djadja Moroz se Sneguročkou chodí po pravoslavném způsobu až 7.
ledna. Štědrý večer Angličanů a Američanů se spíše trochu podobá našemu
silvestru. Dárky dostávají až 25. prosince ráno. Zde je pro nadílení
příslušná další mikulášská reinkarnace, totiž Santa Claus. Všechny tyto
štědře nadělující nadpřirozené bytosti odedávna zaměstnávají fantazii dětí.
Aspoň do té doby, dokud neodhalí šedou životní realitu, že naděluje tatínek.
Je tomu letos 115 roků, co jedna americká holčička chtěla vánočnímu
tajemství mermomocí přijít na kloub - a to za pomoci hromadného
sdělovacího prostředku.

Jmenovala se Virginie O'Hanlonová a žila v New Yorku. Jednoho prosincového
dne roku 1897 napsala deníku Sun následující čtenářský dopis:
"Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus
neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím:
Chodí Santa Claus? "

V redakci z toho nejprve zavládly rozpaky. Pak ale šéfredaktor Francis
Church rozhodl, že důvěru malé čtenářky ve vševědoucnost a pravdomluvnost
medií nelze zklamat. A pokládal záležitost za tak závažnou, že osmileté
Virginii odpověděl osobně - a to na titulní stránce Sunu:

"Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami
vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým
rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve
vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje,
abychom postihli a pochopili celou pravdu. "
 
A pokračoval: "Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako
láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být
krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom
neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii - nic z toho, co činí život snesitelným.
Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy. Avšak světlo dětství, které
prozařuje svět, by muselo uhasnout. Santa Claus existuje, protože jinak bys
nemohla věřit ani svým pohádkám.
 
Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý večer vyslal lidi, kteří by
Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo?
Žádný člověk ho nevidí jen tak. To nedokazuje vůbec nic. Nejdůležitější
věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí
v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy
nespatříš všechno. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější
barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože
skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže
protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra, poezie a láska.
Potom najednou spatříme všechnu krásu a nádheru.

Je to také pravda? , zeptáš se asi. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě
není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu
bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti jako jsi Ty a naplnil
radostí každé otevřené srdce. Veselé vánoce, Virginie, Ti přeje
Tvůj Francis Church. "

Výměna dopisů mezi osmiletou Virginií a šéfredaktorem Churchem se odehrála
v prosinci 1897 - přesně před 115 lety. Deník Sun ji uveřejňoval od té doby
každým rokem znovu v předvánočním týdnu na titulní stránce, ještě dlouho po
smrti Francise Churche i Virginie O'Hanlon. Činil tak 54 let, až do roku
1950, kdy zanikl. A tehdy převzaly tuto tradici četné angloamerické i jiné
noviny a časopisy po celém světě. Všechny přetiskují oba dopisy - dávnou
dětskou otázku a nadčasově moudrou, úsměvnou odpověď - opět i letos.
Více než stoletá štafeta je tak předávána dalším a dalším generacím. Nese tiché
poselství naděje i do našich časů. Přejme tomuto poselství - slovy dávno
mrtvého amerického novináře Francise Churche, aby nikdy nezaniklo a
zaznívalo na světě lidí ještě za desetkrát deset tisíc let.

*********************

Miroslav Zelenka - OSVÍCENÍ

Děkuji, Rybko, za zveřejnění tohoto příběhu, je nádherný. Díky

.. to jsem ráda.. doufám, že se líbí i moje fotografie západu slunce, kterou jsem pořídila z okna naší ložnice..

Nejlepší na tom příběhu je, že je pravdivý, že je to sice alegorie, příměr, ale odrážející skutečného Boha.

Ložnici máš směrem k západu, asi je to dobře a ten snímek je také malebný.

Rybičko, moc krásná fotečka..

 Krásné čtení Rybko. Už jsem to zde prezentoval a za tímto názorem si stojím, jako se píše v tomto čtení a cituji: „ Bůh odpověděl: „ Já jsem ty. “

Ano. V každém z nás je Bůh.

 Paolo Coelho    VÁNOČNÍ PŘÍBĚH

Jistý člověk jménem Mogo považoval vánoce za zcela bezvýznamný svátek.

Večer 24. prosince měl za nejsmutnější v roce, protože různí lidé si tehdy uvědomují, jak osamělí jsou, nebo si připomínají milovanou osobu, jež toho roku zemřela.

Mogo byl dobrý člověk. Měl rodinu, hleděl pomáhat bližním a v obchodních záležitostech si počínal čestně. Nemohl však připustit, že lidé jsou tak prostoduší a věří, že Bůh sestoupil na zem jen proto, aby jim poskytl útěchu.

Protože měl své zasady, nebál se říkat všem, že vánoce nejenže jsou spíš smutné než veselé, ale že také vycházejí z nepravdivého příběhu o Bohu, který se proměnil v člověka.

V předvečer oslavy Kristova narození se jeho žena a děti jako vždy chystaly do kostela. A Mogo je jako vždy poslal, aby šly samy, řka: „Bylo by to ode mne pokrytectví, kdybych šel s vámi. Budu tady čekat, až se vrátíte. “

Když rodina odešla, Mogo usedl na svou oblíbenou židli, rozdělal oheň v krbu a pustil se do četby novin. Brzy ho však vyrušil hluk za oknem, následovaný dalšími. Mogo v domnění, že se někdo baví sněhovými koulemi, přes sebe přehodil kabát a vyšel ven, doufaje, že vetřelci nažene strach.

Jakmile otevřel dveře, uviděl hejno ptáků, kteří se ztratili v bouři a teď se chvěli zimou ve sněhu. Jakmile zpozorovali osvětlený dům, snažili se vniknout dovnitř, ale jak narazili na okenní tabuli, pohmoždili si křídla, takže nemohli létat, dokud se jim nezahojí.

„Přece ta stvoření nenechám tam venku“, pomyslel si Mogo. „Jak jim pomoci? “ Zamířil k vratům garáže, otevřel je a rozsvítil. Avšak ptáci se nepohnuli.

„Mají strach“, řekl si Mogo. Vrátil se do domu, sebral pár kousků chleba a drobky vyznačil cestičku až k osvětlené garáži. Ale bez výsledku.

Mogo rozevřel náruč, pokusil se je pobízet laskavým voláním, tu a tam některého jemně popostrčil, ale ptáci byli ještě neklidnější, začali se zmítat a bezhlavě pobíhat po sněhu, přičemž zbytečně ztráceli tu trošku sil, která jim ještě zbyla. Mogo už nevěděl, co si počít.

„Musíte mě mít za kohosi strašného“, řekl nahlas. „Což nechápete, že ke mně můžete mít důvěru? “

A všecek zoufalý zvolal: „Kdybych se teď mohl jen na několik málo okamžiků proměnit v ptáka, pochopili byste, že vás chci opravdu zachránit! “

V tu chvíli zazněl kostelní zvon ohlašující půlnoc. Tu se jeden z ptáků proměnil v anděla a zeptal se Moga: „Teď už chápeš, proč se Bůh musil proměnit v člověka? “

A Mogo, v očích slzy, poklekl ve sněhu a odvětil: „Odpusť mi, anděli. Teď už chápu, že důvěřovat můžeme jen těm, kdo se nám podobají a zakoušejí totéž co my.

 Spokojenost.

Jednou jsem slyšel o jednom farmáři, který nebyl spokojen se svojí farmou a rozhodl se ji prodat. Pověřil tím realitní kancelář, která mu za pár dnů telefonovala a chtěla souhlas na uveřejnění inzerátu do novin na prodej jeho farmy. Farmář si chtěl text inzerátu, ale nejdříve přečíst. Inzerát opisoval překrásnou farmu s ideální polohou, kde vládl klid a pokoj, obklopovali ji vrchy, čisté jezero a zelené louky, pro občerstvení dobytka, který byl součástí prodeje. Když si farmář přečetl text inzerátu podruhé, zavolal do realitní kanceláře. „Rozmyslel jsem si to. Neprodám to. Hledal jsem takovéto místo celý život. “

Obrazy.

Catherine Marshallová píše: "Jeden kráľ raz ponúkol cenu pre umelca, ktorý namaľuje najlepší obraz pokoja. Pokúsili sa o to mnohí maliari, ale len dva obrazy sa kráľovi naozaj páčili. Na jednom bolo ustálené pokojné jazero. Bolo dokanalým zrkadlom pre okolité pokojné vrchy so zelenými stromami. Nad ním bola modrá obloha s načechranými bielymi oblakmi.
Na druhom obraze boli tiež hory. Ale tie boli skalité a holé. Nad nimi bola zachmúrená obloha, na ktorej sa pohrávali blesky a padal hustý dážď. Dolu jednou stranou hôr sa valil divoký vodopád. Tento obraz vôbec nevyzeral pokojne. Ale keď sa kráľ prizrel bižšie, za vodopádom uvidel maličký ker, ktorý rástol v skalnej trhline. V tomto kríku si vybudovala hniezdo vtáčia mať. A tam, aj napriek hukotu prudkej vody, sedela vo svojom hniezde v dokonalom pokoji.
Čo myslíte, ktorý obraz získal cenu? Kráľ si vybral druhý obraz. Prečo? "Pretože", vysvetlil kráľ, "pokoj neznamená byť tam, kde nie je hluk, problémy a tvrdá práca. Pokoj znamená byť uprostred všetkých týchto vecí a napriek tomu zostať v srdci uvoľnený a neznepokojený".
V určitom momente života všetci zistíme, že neexistuje bezpečný prístav, v ktorom by neboli búrky. Zistíme, že pokoj nie je neprítomnosť búrok, ale: dostali sme veľa uistení o ochrane uprostred nich,   búrky napomáhajú rastu nášho charakteru,  z búrok môžeme vyjsť silnejší a múdrejší.

Předvánoční  cesta

Naši dobří známí se často hádali.  

Slýchali jsme je v činžáku, byli příliš slyšet přes tenké zdi…, křičeli, sípěli, řvali.  

A pak on zemřel. Uklouzl na náledí a spadl do výkopu.  

Byl opilý…  

Když jsme se s manželkou vraceli z jeho pohřbu, na kterém vdova hrozně plakala, mlčeli jsme.  

Sněžilo.  

Ucítil jsem, jak mě manželka vzala za ruku.  

Pohlédl jsem na ni.  

,, Hele, “ řekla.  

A mlčela a šli jsme mlčky tím krásným lehkým dechem vloček.  

Bylo před Vánoci a ve vzduchu kolem nás jako by se chvělo betlémské světlo.  

Takový hebký jas –

,, Hele, “ řekla manželka po chvíli,,, dlouho jsem si neuvědomila, jak je krásný, že jsme spolu… Ještě… ještě… “

Sklonil jsem se k ní.  

Políbil ji.  

Stiskla mi ruku.  

To,, ještě“ bylo jako výstraha, jako napomenutí, výzva.  

JEŠTĚ.  

Jednou se s každým rozejdeme, buď odejdeme my, nebo odejde on.  

Ale ještě jsme spolu.  

Ještě se můžeme vzít za ruku.  

,, Mám tě ráda, “ řekla manželka,,, moc ráda. “

Na rty jí dopadla vločka.  

Políbil jsem vločku, políbil jsem rty.  

Jak rychle vločka roztála, jak rychle taje život.  

Není to,, ještě“ velice moudré slovo?

Slovo, které by si měl člověk tak často připomínat, připomínat, dokud je čas –

Jak jinak by asi vypadaly naše dny, kdybychom si uměli včas připomínat to krátké, prosté slovo, ještě…  

Dokud je –

Ještě čas.  

Ještě jsme spolu.  

Ještě můžeme někomu podat ruku.  

Ještě můžeme někomu říct, že ho máme rádi.  

JEŠTĚ.

Není to krásné heslo, jaké si můžeme připomínat, JEŠTĚ? “

Ještě…  

PŘÍBĚH Č. 1

 pěkné čtení Rybko.  

1. Vezměte v úvahu, že velká láska a velké skutky zahrnují velké riskování.

2. Když prohrajete, nenechejte si ujít ponaučení proč.

3. Držte se tří R:   

    Respektu vůči sobě.

    Respektu vůči ostatním.

    Responsibility – zodpovědnosti za všechny svoje činy.

4. Pamatujte si, že když nedostanete to, co chcete, je to někdy skvělý zásah štěstí.

5. Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit.

6. Nedovolte, aby malé neshody zranily velké přátelství.

7. Když si uvědomíte, že jste udělali chybu, udělejte okamžitě kroky k její nápravě.

8. Každý den buďte nějaký čas o samotě.

9. Otevřete svoji náruč změně, ale nevzdávejte se při tom svých hodnot.

10. Pamatujte si, že mlčení je někdy ta nejlepší odpověď.

11. Žijte dobrý, čestný život. Až potom zestárnete a budete se dívat zpět, budete se moci těšit  z něho podruhé.

12. Milující atmosféra ve vaší domácnosti je základem vašeho života.

13. Při neshodě s vašimi milovanými, řešte pouze přítomnou situaci. Nevynášejte na světlo minulost.

14. Sdílejte svoje poznatky. Je to způsob, jak dosáhnout nesmrtelnosti.

15. Buďte jemní k Zemi.

16. Jednou do roka se vypravte někam, kde jste nikdy před tím nebyli.

17. Pamatujte si, že nejlepší vztah je ten, ve kterém vaše vzájemná láska je větší, než vaše vzájemné potřeby.

18. Posuzujte svůj úspěch tím, čeho jste se museli vzdát, aby jste ho dosáhli.

19. Přistupujte k lásce a vaření s hravou bezstarostnou odevzdaností.

Děkuji Trinity. Také pěkné.  

 My sa vznášame na hladine.

Mocný kráľ povedal raz starému kňazovi: „Hovoríš, že človek, ktorý sto rokov páchal zlo a pred smrťou poprosí Boha o odpustenie, sa znova narodí v nebi. Ale ak niekto spácha iba jeden zločin a neoľutuje ho, skončí v pekle. Je to spravodlivé? Sto zločinov je ľahších ako jeden? “

Starý kňaz na to povedal: „Keď vezmeš takýto malý kamienok a položíš ho na hladinu jazera, potopí sa, alebo ostane na hladine? “

„Potopí sa, “ povedal kráľ.

„A keď zoberieš sto veľkých kameňov a vložíš ich do člna a postrčíš ho do stredu jazera, potopia sa, alebo ostanú na hladine? “

„Ostanú na hladine, “povedal kráľ.

„Tak teda sto kameňov s člnom je ľahších ako jeden kamienok? “

Kráľ nevedel, čo má na to povedať. A tak mu to starý kňaz vysvetlil: „Kráľ, tak je to aj s ľuďmi. Človek, aj keď mnoho hreší, a spolieha sa na Boha, nespadne do pekla. Kým človek, ktorý sa prehreší čo len jeden raz a neprosí o Božie milosrdenstvo, bude zatratený. “

(zdroj: Poučné príbehy. )

 V obchodě.

(Bruno Ferrero)

Jednomu chlapci se zdálo, že se ocitl ve velkém obchodě. Za pultem jako prodavač stál

anděl.
"Co tu prodáváte? " zeptal se kluk.
"Všechno, co si přeješ, " odpověděl krátce anděl.
Chlapec začal vypočítávat svá přání.
"Přál bych si, aby skončily všechny války na světě, aby byla všude spravedlnost, abychom byli snášenliví a velkodušní k cizincům, aby bylo v rodinách víc lásky, aby měli všichni práci, abychom v církvi měli k sobě blíž a…
"Anděl ho přerušil: "Je mi líto, chlapče. Ty jsi mě špatně pochopil. My neprodáváme plody, my prodáváme jenom semena. " 

Jedno Ježíšovo podobenství začíná takto: "Království Boží je jako dobré semeno, které člověk zasel na svém poli…" Semínko je vždycky začátek. Malý, téměř zanedbatelný začátek. Bůh sám přišel na zemi jako semínko, jako částečka, jako malý výhonek. Semínko, to je zázrak. I ohromný strom vyroste z úplně malého semínka. Tvoje duše je zahrada, do které jsou zasety velké hodnoty.  Necháš je vyrůst?

Pěkné Rybko.  

Rybko, Plutíku,  už máme prázdné ruce i pelíšek. Pavla

Pavli, stalo se něco s vaším pejskem?    To by mi bylo moc líto  …

To mi je líto, Pavlo.  

Je to tak, milí přátelé, náš Pupíček už je ve psím nebíčku. Pavla

Před mnoha lety mi jistá ani ne třicetiletá žena vyprávěla příběh o své matce. Když od této ženy odjeli z návštěvy rodiče, telefonoval večer její otec a sdělil jí velmi špatnou zprávu. „Řekl mi, že když letadlo začalo klesat na přistání, matka dostala infarkt. O dva dny později jsem tak sama nastoupila do letadla, abych letěla na pohřeb. “

Vyprávěla, že to byl dlouhý a smutný let. Dívala se z okna na krajinu, která pod ní ubíhala, a přemýšlela o tom, jak asi matka prožívala své poslední okamžiky na tomto světě. Byla se svým životem spokojená? Umírala s pocitem uspokojení, nebo s pocitem lítosti? Bála se, nebo cítila pokoj? Věděla, jak moc ji druzí milovali? Mnohokrát se jí oči zalily slzami, když se snažila popadnout dech.

Když přistála, jela rovnou do pohřebního domu. Byly zrovna návštěvní hodiny a v místnosti bylo mnoho lidí, kteří hráli v životě matky nějakou roli. Její matka byla muslimka, nicméně místnost byla plná lidí nejrůznějších vyznání a nejrůznější barvy pleti. Místnost byla naplněna láskou. Jelikož dcera žila již dlouho v jiném městě, mnoho lidí neznala a stále se ptala otce, kdo je kdo.

V koutě seděla jakási osamělá žena. Dcera se ptala otce, kdo to je, otec to ale nevěděl. Pak se ptala některých matčiných nejbližších přátel, ale brzy zjistila, že onu cizí ženu nezná patrně nikdo. Přišla tedy za ní, posadila se vedle ní a řekla: „Jsem nejmladší dcera. Všichni jsme si říkali, že nevíme, kdo vlastně jste. Proto mě zajímá, jak jste poznala mou matku. “

Žena odpověděla: „Je mi líto, ale já jsem vaši matku neznala. “ Dcera byla trochu zmatená a ptala se: „Tak proč jste přišla? “ Žena zvolna odpověděla: „Před mnoha lety jsem procházela velmi těžkým životním obdobím. Jednoho dne mi bylo tak zle, že jsem přemýšlela o sebevraždě. Jela jsem autobusem do města a sedla jsem si vedle ženy, jež četla nějakou knihu. Když jsme byli asi v polovině cesty, položila knihu do klína a podívala se na mě. “ Žena pokračovala: „Řekla mi: „Zdá se, že si potřebujete popovídat“. Nevím, čím to bylo, ale byla tak laskavá a otevřená, že jsem se jí svěřila s tím, co prožívám a o čem uvažuji. Když jsem dojela domů, rozhodla jsem se na základě tohoto setkání jinak. A toto mé rozhodnutí změnilo nejen můj vlastní život, ale i život mnoha dalších lidí. “ „Ale jak to souvisí s mou matkou? “ ptala se dcera. „Toho dne jsem byla tak zabraná do svých problémů, že jsem se té ženě nepředstavila a ani jsem se nezeptala na její jméno. Nicméně přede dvěma dny jsem viděla v novinách její fotografii. Dneska jsem sem přišla, přestože jsem ani nevěděla, jak se vaše matka jmenovala, ani jsem ji nijak neznala. Nicméně dvacet minut, které jsem s ní strávila, mi zachránily život. “

Dcera zesnulé matky se rozplakala. Později mi řekla, že právě v tu chvíli jí došlo, že její matka tak vlastně prožila celý život. Chodila po světě s láskou a s laskavostí, kterou dávala manželovi, dětem, mnoha svým přátelům, ale i cizí ženě, kterou náhodně potkala. To vše způsobilo, že byla sama velice šťastná. Její dcera nyní chápala, že takto mohla ovlivnit druhé způsobem, o němž se nikdy nedozvěděla. „V životě mé matky šlo o lásku. Přinášela štěstí druhým a přitom ho sama nalézala. "

Začala jsem se modlit: "Bože, kéž mohu žít také tak. Jsem si vědoma, že vše, co děláme, má vliv na všechno ostatní. Kdykoli se rozhodneme milovat – ať už vlastní děti, nebo zcela cizího člověka – měníme budoucnost. “

(Zpracováno podle knihy Johna Izza - Pět tajemství, která musíte objevit dříve, než zemřete.

Možná to je případné k tvému příběhu, Rybko.

PŘIVÍTEJTE VŠE…,  co dnes vstupuje do vašeho světa, i když jste to neplánovali nebo Vám to připadá nevítané.
Jestliže se to objeví, přivítejte to.
Nebojujte proti tomu.
Místo toho poděkujte, že to přišlo. Jakmile to uděláte, budete schopni vyrovnat se s jakoukoli zkušeností zcela novým, odlišným způsobem.
KDYŽ NĚCO ODCHÁZÍ…,  nebraňte tomu. Nechte to odejít, poděkujte za společně strávený čas a dejte mu k odchodu prostor bez pocitů viny, zármutku nebo obav.
To je velký dar.
Jakmile nastane čas, aby něco odešlo, tehdy to odejít musí.
Respektujte to.
Nemůžete změnit přirozený cyklus a rytmus života.
Když si uvědomíte, že to, co k Vám přichází, je jen dočasné, že život je neustálý tok, odvrátíte od sebe mnoho strachu i bolesti.

                                                              MODLITBA ZA LÁSKU

Příběh Studentky 

"Na jedné americké univerzitě se mezi studenty vyskytla 87-letá žena jménem Rose s cílem splnit si svůj životní sen - vystudovat.  
Během prvního semestru si svým kouzlem získala kompletně všechny studenty a to tak, že byla požádána, aby při zahajování fotbalové sezóny pronesla řeč. Byla nejprve uvedena a krásně oblečena vystoupala na pódium. Došla k řečnickému pultu a samou nervozitou upustila kartičky s textem. Jemně se usmála, natáhla se k mikrofonu a pronesla: "Omlouvám se, jsem tak nervózní. Namísto piva jsem tam na posilněnou hodila whisky a asi mi nějak dodala moc kuráže. Asi už to neposkládám tak, jak jsem chtěla, takže vám jen řeknu to, co vím.  
Nepřestáváme v životě hrát, protože bychom byli příliš staří. Stárneme, protože přestáváme hrát. Přitom jsou pouze čtyři věci, díky kterým zůstáváme mladí. Musíte být šťastní a úspěšní. Musíte se smát a hledat něco veselého v každičkém dni. Musíte snít a to pořádně. Když ztratíte své sny, zemřete. Kolem nás je tolik mrtvých lidí a oni to přitom ani nevědí. Je obří rozdíl mezí stárnutím a dospíváním. Pokud je vám 19 a strávíte rok ležením v posteli, zestárnete na 20. Mně je 87, a když si na rok lehnu do postele, bude mi 88. Jak tedy vidíte, každý umí stárnout. Na to není potřeba žádného talentu či schopností. To, na co už talent a schopnosti potřebujete, je dospívání. Hledání příležitostí ve změnách a to bez výčitek.
Staří lidé většinou nelitují toho, co udělali, nýbrž toho, co neudělali. Pouze ti, kteří litují promarněného života, se bojí smrti." Týden poté, co Rose dostudovala, zemřela. Na její pohřeb dorazilo 2,000 studentů, kteří přišli vzdát poctu výjimečné ženě, která je naučila, že nikdy není příliš pozdě na to, splnit si své sny.  
Stárnutí je nevyhnutelné, ale dospívání a osobní růst, to je naše volba. Žijeme na základě toho, co je nám dáno do vínku, ale opravdový život si tvoříme sami naší volbou, snahou a přesvědčením! "

NOEMOVA MOUDROST

Všecko, co v životě potřebuješ vědět,  tě naučí příběh o Noemově arše.

1.    Nezmeškej svou loď.

2.    Pamatuj, všichni jsme na jedné lodi.

3.    Dělej si plány do budoucnosti. Když Noe stavěl svoji bárku, ještě vůbec nepršelo.

4.     Udržuj se v kondičce. Až budeš mít 60, možná tě někdo požádá,  aby si vykonal něco velikého.

5.    Nestarej se o ty, co tě kritizují. Dělej to, co děláš rád.

6.    Tvé plány ať vždy míří do výšek.

7.    V zájmu bezpečnosti cestuj vždy ve dvojici.

8.     Rychlost není vždy důležitá. I slimák se veze na téže lodi  jako panter.

9.   Když si v stresu, vznášej se trošku.

10.   Pamatuj: archu postavili laici, Titanic však odborníci.

11.  To nic, že je bouřka, když je Bůh s tebou, nakonec se vždy objeví duha.