Téma: Příběhy na neděli - poučné, veselé a k zamyšlení. - 2. díl

Pluťásku, ty mne vždy dostaneš, já měla taových příběhů na starém počítači, ale bohužel nějaký hnusný virus ho totálně vyřadil, ani nejde z hard disku nic stáhnout, no ale pár moudrostí a žel i pravdy dávám na tento den také.

Čínské moudro: Pes, který štěká, je nedovařený…
Eskymácká moudrost: Nikdy nejez žlutý sníh.

Francouz říká: “V poslední době u nás zdražily kurvy. ”
Čech: “Jako u nás. Ty kurvy zdražily všechno.

Lidstvo odjakživa zajímají dvě zásadní otázky:
1) Kdo vymyslel práci?
2) Jak to, že ho ostatní nezabili?

Horoskop na zítřek:
Všichni Vás budou chválit, nosit na rukou a zahrnovat květinami.
Pohřeb už je takový…

Moudrost na závěr:
Pokud si chcete celý den udržet dobrou náladu,
musíte obejmout alespoň osm lidí.
Nebo alespoň jednomu dát přes držku

Rodina - Práce

Jste si vědomi toho, že pokud zítra zemřeme, společnost

pro kterou pracujeme, nás může lehce nahradit ze dne na den.

Ale rodina, kterou zde zanecháme, pocítí ztrátu po zbytek života.

A když se to tak vezme, stále více se zybýváme svou prací,

místo toho, abychom se věnovali své rodině..... A to je hloupé, nemyslíš?

Co je vlastně za tímto příběhem?

Víš co znamená slovo RODINA = FAMILY

FAMILY  =  ATHER   ND  OTHER    OVE  OU

Rodina    =      Táto  a  mámo,   miluji Vás.

Člověk náhle zemřel. Najednou uviděl, jak se k němu blíží bůh s kufrem v pravici.

Synu přišel čas, musíme jít.

člověk se zeptal: Proč tak brzy? Chtěl jsem toho ještě tolik  udělat  a zažít.

Je mi líto synu, ale přišel tvůj čas, musíš jít.

Co máš v tom kufru Bože?

Všechno, co Ti patřilo, všechno, co  bylo tvoje....

Všechno, co mi patřilo? Moje věci, šaty, peníze?

Je mi líto, věci denní potřeby Ti nikdy nepatřily, ty patřily naší zemi....

Tak moje vzpomínky?

Je mi líto synu, ale ani ty nepůjdou s tebou, nikdy Ti nepatřily, ty patřily času.

Tak moje schopnosti? ...

Ani ty Ti nepatřily, ty patřily okolnostem...

Tak tedy přátelé, příbuzní?

Je mi líto, ale ani ti Ti nepatřili, oni patřili k tvé životní cestě...

Ale manželka.... děti....

Je mi líto synu, ale ani ti Ti nepatřili, ti patřili tvému srdci...

Tedy moje tělo..... ?

Ani to Ti nepatřilo, to patřilo prachu.

Tak moje duše.... ??

Je mi líto synu, ale tvoje duše, ta ti taky nikdy nepatřila, ta patří mě..

Zoufalý člověk vytrhl Bohu kufr z ruky a otevřel ho. Byl prázdný..... Se slzami v očích se ptá Boha... Nikdy mi nic nepatřilo?

Ale ano synu, každý okamžik, který jsi prožil, patřil tobě.....

Milý příteli, milá přítelkyně.. jednou provždy si vryj do paměti, že život se skládá z okamžiků.. z okamžiků. které patří jen tobě, těš se z nich, vychutnávej si je, jak jen to dokážeš, ať ti nic z toho, o čem sis myslel, že ti patří, v tom nebrání...

Tím přítomným okamžikem žij svůj život...

  SMUTNÝ PŘÍBĚH ŠTĚŇÁTKA

Nepamatuji si moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratry a sestry. Pamatuji si, že mnoho z nich umřelo a velmi mi chyběli.

Pamatuji si na den, kdy mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tolik nemocná a lidé stále říkali, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva. Tulili jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás někdo nepřišel ani jen pohladit. Tolik nových objektů a zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat! Některá piští, jiné mňoukají, další pípají. Moje sestra a já jsme natlačení v malé klícce. Poslouchám tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě dívají, líbí se mi "malí lidé", děti, vypadají tak mile a směšně, jako kdyby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé klícce; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy posloucháme "ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno! " ale nikdy si nás nikdo nevezme. Moje sestra umřela minulou noc, když bylo v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemnou kožešinu a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného těla. Slyšel jsem je hovořit, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejrychleji opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.

Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Angel, čili Andílek. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mě vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se hodně zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím. Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mě jemně držela a říkala, že to bude v pořádku. Tak jsem se utišil. Veterinář musel povědět něco smutného mojí milované rodině, neboť vypadali strašně nešťastní. Zaslechl jsem něco jako "silná Dysplazie kloubů" a něco o mém srdci. Slyšel jsem veterináře zašeptat o "množitelích" a že moje rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všecko znamená, ale bolí mě vidět mojí rodinu takovou smutnou. Ale stále mě milují a já je mám stále velice rád. Už mám 6 měsíců. Venku, kde jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mě hrozně bolí jen se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým by jsem měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když poslouchám mamku a taťku hovořit, že "asi nastal ten čas".

Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy hovořil o "dědičných problémech". Já přece chci jen cítit teplé slunečné paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mé rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď mě už bolí se i postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu jen skučet bolestí. Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou tolik smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád; co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen zaskučet bolestí. Stůl u veterináře je tak studený. Tak moc se bojím. Všichni lidé mě objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně olíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední pacce. Bolest začíná ustupovat. Cítím jak na mě přichází pokoj. Teď jí můžu něžně olízat ruku. Začínám vidět sny, vidím přicházet mojí mámu a mé bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Praví, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, jakým umím - slabím zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím moc, moc měsíců, ale nebylo mi to souzené. "Víte", řekl veterinář, "štěňátka v Pet-shopech nepochází od etických chovatelů". Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než svou milovanou rodinu zase uvidím. Kdyby se to jen bylo všecko odehrálo jinak!

Konec

Z anglického originálu (An Unnamed Story) přeložila Ing. Lotta Blaškovičová
Tento smutný příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické "chovatele" a ty, co chovají jen pro peníze.
http://www.carovani.cz/smutny-p-ib-h-st-atka-t824.html

Jé, to znám, to je ze Slepičí polévky pro duši. teda alespoň já jsem to tam před nějakou dobou četla. Opravdu poučné a moc pravdivé. Rybko díky za připomenutí a inspiraci, přidávám další porci "slepičí" ochutnávky:

CO JE ÚSPĚCH?

Co je úspěch?

Hodně a často se smát,

získat si úctu inteligentních lidí a lásku dětí,

dosáhnout uznání čestných kritiků

a překonat zradu falešných přátel,

ocenit krásu,

najít v ostatních to nejlepší,

zlepšit svět tím, že na něm necháš

zdravé dítě, malou zahrádku nebo zaplacené dluhy,

vědět, že alespoň jeden život byl snazší,

protože ty jsi žil.

Tohle všechno znamená být úspěšný.

Ralph Waldo Emerson

(převzato ze Slepičí polévky pro duši teenagera)

Takže všem uživatelům MS spoustu úspěšných dní a let!

A jako bonus přidávám ještě jednu porci té vydatné "slepičí" dobroty - tuhle básničku mám obzvlášť ráda:

CO DOSTANEŠ ZPĚT

Za každý okvětní lístek sedmikrásky

dostane se ti jedné porce lásky.

Za každou duhu, ten zázrak zázraků,

dostaneš hvězdu tam shůry zpod mraků.

Za každou slzu, co skane ti z lící,

přeji ti lásku duše milující.

Ať provází tě pod hvězdnou oblohou,

na cestě kamením, kvítím i trávou zelenou.

Za každé dítě, co zlomí tvoji pýchu,

budiž ti odměnou plná náruč smíchu.

Za každý úsměv, každé pohlazení,

ať se ti dostane míru a odpuštění.

A říkáš-li si snad: "Jak nicotné to dary! "

pak zamysli se nad všemi svými jary.

Jen tolik toho dostals zpět,

nakolik jiným toužil jsi rozumět.

Marlene Gerbaová

(převzato ze Slepičí polévky pro duši, 5. porce)

... ta je moc pěkná...

DOBROU NOC.

Co se dá naučit na stavbě...

Kolik lidí křičí na druhé

Na Šalamounových ostrovech v jižním Pacifiku někteří domorodci praktikují zvláštní způsob kácení stromů. Když je strom moc velký, aby se dal porazit sekerou, místní obyvatelé ho pokácí křikem. Za úsvitu vylezou zvláštně nadaní dřevorubci na strom a začnou na něj ječet, jak nejvíc jim to jde. takhle to dělají 30dní. Strom odumře a skácí se. Podle vesničanů je to stoprocentně úspěšné.
Jsou to chudáci, naivní prosťáčkové. Tyhlety roztomilé bizardní zvyky z pralesa. Křičet na stromy, pěkně děkuju. Něco tak primitivního. Chudáci nemají nic z výhod moderních technologií a vědeckého pokroku.
A já? Já křičím na svou ženu. Křičím na telefon a sekačku na trávu. Křičím na televizi, noviny a svoje děti. Dokonce se o mě ví, že někdy hrozím pěstí a křičím na oblohu.
Soused často křičí na svoje auto. A v létě jsem ho skoro celé odpoledne slyšel křičet na štafle. My moderní, vzdělaní obyvatelé měst křičíme na auta, rozhodčí, účty, banky a stroje - na stroje nejvíc. Hlavně se křičí na stroje a na příbuzné.
Nevím k čemu je to dobré. Stroje a věci se ani nehnou. Ani kopání někdy nepomůže. Kdyby šlo o lidi, tak to by mohly mít obyvatelé Šalamounových ostrovů pravdu. Když se křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř zabije. Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce...

                                                  Na věky věků...

Vracely se mi všechny ty pocity, které mě obklopovaly tehdy. Ve šťastnějších dnech. Ve dnech, kdy jsem nebyla sama. Kdy tu byl on. On naplnil mé dny láskou, něhou, vírou na lepší budoucnost. I když sám v ní nevěřil. Dával tu naději mě. A já za ní byla vděčná.
Vracelo se mi to všechno. Teplý letní vítr, který mi čechral vlasy, doteky jeho rukou, jeho polibky. Nikdy jsem netušila, že láska může být tak krásná. Nikdy jsem nevěděla, že láska dává životu smysl, ale teď jsem to poznala na vlastní kůži.
 

Když jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že už ho nikdy nenechám odejít ze svého života. Stál tam, jen tak, uprostřed mostu, opíral se o zídku a hleděl kamsi do ztracena. Nevnímal nic kolem sebe. Vítr nedovolil člověku promluvit, protože kdyby se o to pokusil, hned by jeho snahu zmařil a vyřčená slova odnesl pryč. A tak jsem mlčela, když jsem stála vedle něj. Jeho pohled se ale nevracel. Stále hleděl vstříc dalekému obzoru. Lehce jsem se dotkla jeho ruky, byla studená, jak na ní vítr útočil. Ale i tenhle lehoulinký dotek způsobil, že se jeho myšlenky vrátily do přítomnosti.
Pohled jeho očí mě okouzlil hned, jak se na mě podíval. Stáli jsme proti sobě a stále nic neříkali. Nebyl k tomu důvod. Utápěla jsem se v jeho pohledu a on se vpíjel do mých očí. Najednou zvedl ruku a dotkl se mé tváře. Jakoby nevěřil, že tam opravdu jsem, jako by se chtěl přesvědčit o mé existenci. Chtěl konečně něco říct, ale já věděla, že je to zbytečné. Přiložila jsem prst k jeho rtům. Chytil mou ruku a stále mi hleděl do očí.
 

Ten den jsme pochopila, co je to láska. Pochopila jsem, co je to milovat a být milována. A láska je to nejkrásnější, co existuje. A přestože by ta naše trvala věky, nebylo jí přáno.
 

Měsíc. Překrásný měsíc. Začal pohledem, pokračoval láskou a rozplynul se v bolesti.
 

Okamžiky jsou osudové. A osud je krutý. Člověk nikdy nesmí podlehnout pocitu, že je všechno krásné a nekonečné. Protože to tak není. Nikdy. Osud má své nálady a ty se střídají jako počasí. A na to doplácíme. I já byla tak naivní, že jsem věřila, že to všechno nikdy neskončí. Dostávalo se mi lásky a stejnou měrou jsem oplácela.
Od osudového okamžiku k osudovému okamžiku. Od pohledu k smrti. Stejně jako nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ho poprvé uviděla, nikdy nezapomenu na noc, kdy jsem ho ztratila. Nenávratně, navždy. Nikdy se nedozvím, co se stalo. A nikdy to nebudu chtít vědět.
Vím jen, že ta bolest ve mě zůstane navždy. Ve mě, ve všem, co mě obklopuje. Protože všechno mi ho připomíná. I vítr, i slunce, i smích, i pláč. V noci slyším jeho hlas, ve snu vidím jeho tvář a stále hledím do jeho očí. Jako bychom stále stáli na tom mostě. Ale ten okamžik, kdy jsme tam skutečně byli, je pryč. Stejně jako podzim.
 

Nikdy už nic podobného nezažiji. Možná proto, že už nikomu nikdy nedovolím, aby zastoupil jeho místo. Nikdy nikoho na to místo nebudu chtít. Protože tam navěky bude on. Dokud bude svět světem, dokud tu budu já.
 

Na věky věků...

 Barbora, 18 let

NECHTĚNÉ DÍTĚ

„Mému bratranci se narodila dcerka, “ vyprávěl primář K. V. , „ a když se narodila, uvažoval, je-li to vůbec ještě dítě. Byla naprostý mrzáček. Bratranec i jeho žena jsou krásní a urostlí lidé, to stvořeníčko oba úplně vyděsilo. Brali se brzy, jemu bylo jedenadvacet a jeho ženě devatenáct, když se dítě narodilo, a bratranec trval na tom, že dítě musí do ústavu, že oni mají život před sebou, nemohou si ho zničit tím, že by se dívali na něco takovéhohle.

            Navíc, jak jim lékaři potvrdili, jsou oba dva naprosto zdraví a záleží jen na nich. Budou-li chtít ihned další dítě, je vysoce pravděpodobné, že bude normální. Proč by si měli komplikovat mládí tímto? Dědečkové i babičky z obou stran s tím také souhlasili, tohle vnouče – první vnouče – rozhodně nebylo takové, jaké si vysnívali.

            Už to vypadalo, že se děcko dostane do jednoho z těch domů, kde se o podobné děti starají řádové sestry. Ty je milují, i když vlastní rodiče lásku k vlastním dětem neunesou.

            Jenže bratrancova manželka si postavila hlavu. Ne. Ne. To dítě je její a zůstane s ní. Bratranec ženu miloval, a když mu řekla, že si musí vybrat buď ji a dítě, nebo rozchod, příliš neváhal. A tak si dítě v peřince odvezli.

            Zvykli si na ně. I když každému, kdo je uviděl poprvé, připadalo nemožné, že si NA NĚCO TAKOVÉHO může někdo zvyknout.

            Holčička rostla. Byla velmi hodná, andělské dítě s neandělskou podobou. Byla chytrá a vtipná. Rodiče pak měli dvě další děti, krásné a zdravé, a ty měly kupodivu mrzáčka rády, vozily ho ven na kočárku a praly se s dětmi, které se mu posmívaly. V kostele mělo tohle dítě speciální židličku, aby mohlo sedět a zpívat s ostatními.

        Bratranec se ženou stárli a jejich děti také, starší děti si našly partnery a odešly z domu, mrzáček zůstával doma, nezemřel brzy, jak lékaři předpokládali. Bratrancova rodina byla jedna z těch rodin, o jejichž štěstí je lépe nehovořit, aby se nezakřiklo, všichni se měli rádi, vesele rádi, bával u nich smích od rána do večera a manželé si už ani neuměli představit, že se někdy uvažovalo o tom, že by jejich holčička zmizela za zdmi nějakého ústavu.

            Konečně: tělo je obálka a duše je dopis, obálka se snadno okouká, dopis je důležitý.

            Když bylo bratranci pětačtyřicet let, zjistili u něj v nemocnici leukémii. Zhroutil se. Byl uprostřed práce, kterou chtěl dokončit a náhle uviděl její konec. Naprostý konec. Když se zhroutí optimista, bývá to obzvlášť smutné. Manželka se snažila jej utěšovala, jenže jakápak útěcha, když sama plakala celé dny. Hledal se dárce kostní dřeně. Manželka neváhala ani okamžik, ale vysvětlili jí, že ona dárcem být nemůže, že najít vhodného dárce je velice těžké. Aby splňoval podmínky musí se hledat v mezinárodních bankách dárců. Takové hledání bývá úspěšné, jenže se na ně musí kolikrát čekat velice dlouho.

            Ano, už asi tušíte, kdo byl tím nakonec dárcem. Dcera. To stvořeníčko, které bylo dopisem, poslaným Stvořitelem. Nabídla se okamžitě. Její sourozenci nesplňovali podmínky, ona byla opravdu jediným, kdo padal v úvahu. To, proč tento příběh vyprávím, spočívá v poslání. Nebudu hovořit o obtížné operaci, o modlitbách, o úzkostech rodiny… každý, kdo byl v podobné situaci či má dost fantazie, si tohle dovede vybavit. Chci hovořit o něčem jiném, a to o symbolu. Chápete?  

             Včera jsem byl u bratrance na návštěvě, každý Boží hod je navštěvuji se svou rodinou. Seděli jsme u stolu a vyprávěli, bratranec je zdráv. Veselý. Smáli jsme se v tom zvláštním příjemném oparu, jaké obklopuje lidi, kteří se mají rádi, v tom oblaku důvěry radosti a lásky. Díval jsem se na jeho dítě. Na to nejstarší dítě. A najednou jsem měl v očích slzy radostí z té úžasné síly, která řídí naše osudy a která nás nepřestává milovat. Každý z nás je dopisem. Dopisem, který je při našem narození poslán někomu na tento svět, dopisem, který byl poslán z lásky a s láskou. Odmítáme dopisy.   Odesíláme je do tm, nerozpečtěné… Posíláme je zpátky, jako by adresát byl neznámý, jako bychom si ani neuvědomovali, že tím adresátem dopisu z ráje jsme my. Ale ODTAMTUD se nepíší zbytečné dopisy, každý dopis má svůj přesný smysl. Ta dívka, která s námi seděla u stolu, měla tak hluboké oči. Jediné, co na člověku může být krásné, je to neviditelné…

Milujeme viditelné a nazýváme to krásou. Milujeme obálky. A nepřijímáme dopisy, posílané nám. Dopisy odtamtud. A pak si zoufáme, jako všichni, kdo si vybrali podle obálky a ne podle obsahu dopisu..

            Pane, modlil jsem se, když jsem odcházel jiskrnou vánoční nocí od bratrance, Pane dej mi sílu, abych se nikdy nenechal oklamat obálkou a uměl přijmout dopis. Tvůj dopis. Protože každý Tvůj dopis je k naší záchraně. “

http://novazeme.ning.com/profiles/blogs/necht-n-d-t

Polévka.

Byl krásný podzim. Příroda hrála všemi barvami, sluníčko mi posílalo paprsky do tváře a zpívající větřík si pohrával s mými vlasy. Mé kroky vedly do nemocnice a v ruce se mně houpala taška, ve které byla termoska s polévkou pro mého tátu.

Včera jsem přišla domů a máma mě ve dveřích vítala slovy: „Musela jsem dát tátu do nemocnice. Nechtěl nic jíst a byl velmi slabý. Přece ho nebudu nosit na ramenou? ” Přešel mi mráz po zádech z těch slov „Nebudu ho nosit na ramenou”, proč to říká?

Na druhý den, jsem vařila s radostí a láskou polévku, do které moje mysl vkládala představu, jak bude chutnat mému nemocnému tátovi. Prošla kolem mne máma a pronesla: „Proč to vaříš, on to stejně nebude jist? ! ”

Toto vše se mi promítalo, na plátně mých myšlenek, cestou do nemocnice. Výtah mne vyvezl do druhého patra, a když jsem procházela chodbou, ke dveřím pokoje, zaslechla jsem slova sestřičky:„ Pane, Karle! Tady máte oběd. Můj táta odpověděl. „Děkuji, ale mně přinese moje dcera polévku. ”

Tato slova mé tělo zalila duhovým žárem. Můj usměv vkročil do pokoje a sytil mého tátu ještě pár dnů, které nám byly dopřány. Nasytila jsem ho ne jenom polévkou, ale posilovala jej i duhová zář a nebylo zapotřebí žádných slov.

Naslouchejme a věřme svému nitru a nesmíme poslechnout ani slova svých nejbližších, i když se pak za to třeba na vás budou zlobit.

LIDSKÝ ŽIVOT

Dostal jsi tělo. Můžeš je mít rád, nebo je nenávidět, ale je Tvou jedinou jistotou, že je budeš mít až do konce života.

Jsi zapsán na plný úvazek do neformální školy, která se nazývá "Život na planetě Zemi". Každá osoba a událost je Tvůj vesmírný učitel.

Neexistují chyby, jen lekce. Růst je proces experimentování. Prohra je součástí tohoto procesu, stejně jako úspěch.

Každá lekce se v různých formátech opakuje, dokud ji nepochopíš. Pak teprve můžeš postoupit dál.

Pokud svou lekci odmítneš, vrátí se Ti zpět - avšak v drsnější podobě.

Že jsi učební látku pochopil, poznáš podle toho, že se změnilo Tvé chování. Moudrost je cvik. Trocha něčeho je lepší, než spousta ničeho.

Ostatní lidé jsou Tvými zrcadly. Nemůžeš milovat, nebo nenávidět něco na někom, aniž to neodráží to, co miluješ - nebo nenávidíš na sobě.

Jaký je Tvůj život - závisí jen na Tobě. Život dodá plátno, ty jsi malíř.

Vždy dostaneš, co chceš. Tvé podvědomí vždycky správně určí, jakou energii, událost a lidi budeš přitahovat.

Není správně nebo špatně, ale existují následky. Moralizování nepomáhá. Souzení jen posiluje zaběhnuté vzorce. Proto dělej to nejlepší, co můžeš.

Odpovědi na otázky máš v sobě. Pouze děti potřebují vedení, pokud dospějeme, jsme vedeni svým srdcem. Víš víc, než jsi kdy viděl, slyšel nebo přečetl. Teď se jen dívej, poslouchej, důvěřuj...

Lítost, aneb soucit.

Moje úvaha.

Lidé si často mýlí lítost se soucitem.

Lituje většinou naše „ego“, naopak soucítíme srdcem, čistým citem. Lidé často považují lítost za ušlechtilý cit.

Lítost patří mezi falešné hodnoty, jde o velmi škodlivou emoci, která nemá nic společného s láskou a vychází ve skutečnosti ze strachu.

Silná lítost může vést k velikému trápení sebe za jiných, což se nám může projevit negativně na našem zdraví, a přitom litovanému tím nijak nepomůžeme.

Přebíráním problémů, za jiné, na sebe, nemůžeme nic řešit, ani změnit.

Místo lítosti, ale můžeme procítit soucit, co je vlastně posílání proudu lásky a přání štěstí a úspěchu. Můžeme si daného člověka představit jako zdravého, šťastného a spokojeného. Tato forma soucitu nás posílí a je vzájemně užitečná.

Jeho svatost Dalajláma často říká o potřebě rozvíjet v sobě kvalitu soucitu.

Je velmi těžké zbavit se lítosti zejména vůči nejbližším, na kterých nám záleží nejvíce. Ovšem, čím více opravdové lásky máme v duši, tím méně zůstává místa pro lítost.

Skutečná pomoc je podanou rukou, která pomůže vstát, ukáže cestu, povzbudí, předá informaci a nechá dotyčného, aby se sám rozhodl, co chce sám dělat. Vodění za ručičku, zametání životní cesty a opakované řešení problémů za někoho, je vždy plýtvání energií a vede k oslabení a poškození všech zúčastněných

Narazila jsem na tuto zpověď člověka, kde popisuje svoje zážitky a před různými věcmi varuje. Jaké máte zkušenosti?

Křesťanství a okultismus

Chtěli by jste například, aby Vás ze spánku budily všelijaké potvory? Není snadnější cesty než se zaplést do okultismu. Že nevíte, co je to okultismus? Okultismus je odvozen od latinského slova occultus - skrytý. Je to vlastně snaha o spojení s neviditelným (duchovním) světem a o využití získaných schopností a informací ve svůj prospěch. Jsou dvě možnosti, jak získat spojení s duchovním světem. První, správná volba, je začít žít život s Bohem (který je též duch). Pokud se někdo "obrátí" a přijme odpuštění hříchů skrze Ježíše Krista, Bůh obživí ducha tohoto člověka. Tím je umožněna komunikace s Bohem. Druhá, nesprávná volba, je možnost získat spojení s duchovním světem skrze Satana a jeho pomocníky - démony.

Toto nesprávné spojení může být navázáno i zcela neúmyslně, pouze z důvodu neznalosti. Pokusím se Vám uvést příklady, nikoli však vyčerpávající seznam. Z praktik, které se často objevují v současnosti bych chtěl upozornit zvláště na tyto: Spiritistické seance - vyvolávání duchů, jakákoli forma věštění, léčení "energií" nebo tzv. životním magnetismem, Transcedentální meditace a jí podobné, autogenní trénink, Silvova metoda, hypnóza a autohypnóza, "proutkaření", zjišťování informací pomocí virgule, prstýnků na niti apod. , telepatie, telekineze, jasnovidnost, levitace, koncentrování a využívání "energie" - či, kundalini, čakry apod. , stavy změněného vědomí - např. pomocí halucinogenů či jiných drog, opakované stavy těžké opilosti, tzv. astrální cestování ad. Na prvním místě je samozřejmě satanismus - uctívání a vzývání Satana. Dále bych chtěl varovat před akupunkturou, homeopatií, ale i např. před "tvrdou" metalovou hudbou. Jako nebezpečnou oblast vidím i počítačové hry, kde se nachází "magické" ornamenty a symboly - hry ve stylu DOOM, BLOOD atd.

Snad se Vám bude zdát tento výčet přehnaný, ale ujišťuji Vás, že ani zdaleka není a ani nemůže být úplný. Tyto praktiky jsou velice spolehlivou cestou do duchovního světa, nikoli však cestou k Bohu!

Okultismus - osobní svědectví

Milý čtenáři, tento článek si, prosím, přečti celý, protože jinak nemusí být vystiženo jeho hlavní poselství: nebezpečí okultismu (holotropního dýchání, vyvolávání duchů, meditace, věštění, psychotroniky... ), které zpočátku vypadá lákavě, ale připraví Tě o Boží požehnání, Boží přítomnost a Ježíšův pokoj v Tvém srdci. Hlavním cílem duchovní bytosti, která okultismu vévodí, je odvést Tě od Ježíše Krista a tím i od spasení. O tom svědčí mimo jiné i toto svědectví.

Abych dlouho nezdržoval, půjdu rovnou k tomu, co je pro dané téma podstatné. Na střední škole (bylo mi asi 16 let) jsem se zapletl do okultismu. Občas pro nás na internátě pořádali nějakou přednášku. Pro mne zajímavé téma byla tehdy velice módní - psychotronika. V té době jsem toho o psychotronice věděl jen to, že se někteří lidé snaží využívat "skrytých sil v člověku". Docela se mi líbila představa, jak na dálku pohybuji různými předměty, domlouvám se telepaticky s jinou osobou, léčím lidi apod. Na přednášku přišel muž okolo 35 a to co říkal mne docela uchvátilo. Mluvil o tom, že každý člověk má tyto schopnosti v sobě, stačí je jen uvolnit a rozvinout. Tenhle mladík předvedl i několik zajímavých kousků, aby bylo vidět, že to myslí vážně. Vzal si například od spolužáků cigaretu, dal ji do papíru, aby jim ji neumazal, a asi 10 minut ji jen tak držel v ruce a normálně se s námi dál bavil. Pak jim jí vrátil a řekl, ať ji zkusí vykouřit. Asi 5 kluků to zkusilo a vrátili se s tím, že to nejde, že je hrozná. Úplně jí změnil chuť.

To byla asi rozhodující chvíle pro další směr mého života. S tímto mužem jsem se ještě několikrát osobně setkal, jednou mne pozval i k sobě domů. Stal jsem se svědkem toho, jak na něj jeho žena řve. Jeho schopnosti mu zjevně nepomohli k šťastnému manželství. Nechal jsem si od něj vysvětlit všechno, co mne zajímalo a tak nějak jsem se s ním rozloučil. O psychotronice (nebo chcete-li parapsychologii) jsem přečetl snad vše, co u nás o ní kdy vyšlo. Chtěl jsem umět co on a pokud možno ještě více. Začal jsem zkoušet zacházet s proutkem a kyvadlem, ale nefungovalo to. Byl jsem hodně tvrdohlavej a tak jsem se nevzdával. Za nějakou dobu začal proutek ukazovat. Začalo to být velice zvláštní - proutek ukazoval nejen kudy vedou podzemní prameny, ale i místo, kde je třeba kopat studnu, ukazoval kabely, trubky, ale i např. směr, kde je hledaná osoba, ztracená nebo schovaná věc apod. Prostě odpovídal na otázky. Odpovědi nebyly vždy stoprocentní, ale výsledky byly velice uspokojivé, zvláště pak na začátku.

Později jsem se učil zacházet s "ENERGIÍ". Naučil jsem se ji ovládat tak, že jsem mohl například rukou přerazit betonovou chodníkovou desku (0,5m/0,5m), ale také "léčit" sebe nebo někoho jiného a další kousky, o kterých se raději ani nebudu rozepisovat. Jediný, komu moje léčba nepomáhala, byla moje babička, která byla věřící. Proč jsem se snažil marně jsem pochopil až před pár lety, když už jsem sám žil s Bohem. Babičku Bůh před mým působením ochránil. Jinak lidé pocítili úlevu již po pár vteřinách a často se jejich problém už nikdy nevrátil. Bylo to velice vzrušující - vidět např. ženu, které po cca. 3 minutách působení úplně zmizely problémy s ledvinami. Předtím měla velice časté ledvinové koliky a 3 roky bezvýsledně navštěvovala doktory. Podobných příhod bylo víc, ale nechci tady dělat reklamu okultismu.

Viděl jsem v tom smysl života. Protože se u mne projevovali jasnovidné schopnosti, chtěl jsem se dát do služeb policie - objasňování zločinů apod. Mohl jsem jít přesně po stopě jakéhokoli člověka, pokud jsem věděl víc podrobností o místě, času a okolnostech třeba měsíc po události. Byl jsem spokojen se svým životem i se sebou samým.

Na vojně jsem se (dodnes si nejsem schopen vzpomenout jak? ) dostal ke křesťanům, konkrétně do Církve Bratrské v Klatovech. Vysvětlili mi, že schopnosti které mám nejsou od Boha, a že bych se jich měl vzdát. Udělal jsem to - a světe div se! - ony zmizely. Z těch lidí vyzařoval podivuhodný klid a já chtěl poznat toho Boha, o kterém mluvili a z kterého se radovali. Poprosil jsem Boha, aby mi odpustil moje hříchy a přijal mne. Ze zbytku vojny si pamatuji jen to, že mi bylo nádherně jako nikdy předtím. Hltal jsem bibli a debatoval o Ježíšovi a o tom, co prožívám, se svými spolubojovníky. Několik z nich začalo číst Bibli také a další snad poprvé v životě přemýšleli o Bohu. Prožíval jsem hluboký pokoj, jaký jsem si předtím ani nedokázal představit. Nedokáže to pochopit nikdo, kdo se nesetkal s Ježíšem a nepřijal Jeho odpuštění. Ne - nikdy jsem Ježíše neviděl, ale měl jsem Jeho pokoj. Pokoj, který slíbil těm, kteří uvěří. Po vojně jsem se svou vírou zůstal sám. Nevstoupil jsem do žádného sboru. Ke katolíkům jsem jít nechtěl, jiný sbor v okolí nebyl a já si myslel, že všechno zvládnu sám. V práci jsem vášnivě diskutoval s kolegy a v životě jsem se snažil žít s Bohem. Dokud se mi smáli ostatní, nic jsem si z toho nedělal. Asi po roce jsem však přijal za svou myšlenku, že to už s tím Ježíšem přeháním a že se ze mne stává fanatik. Přišli lidé, že potřebují najít pramen na studnu, uzdravit apod. , a už jsem v tom zase lítal.

Vrátila se mi část bývalých schopností a o Boha jsem se přestal zajímat. Předtím jsem však o Bohu stačil říci bratrovi, který kupodivu uvěřil. Po několika letech mne jeho modlitby a samozřejmě i modlitby dalších přivedli nazpět. Jednoho dne - právě v době, kdy se za mne začali modlit - jsem si "z ničeho nic" otevřel Bibli a začal znovu hledat Boha. Návrat k Bohu už nebyl tak jednoduchý jako poprvé. Pro Satana (ďábla) je okultismus - psychotronika - přímým pozváním a nehodlá nikoho propustit bez boje. Poprvé se to obešlo bez větších problémů, nyní to bylo jinak. V noci mne začaly budit různé duchovní bytosti - démoni - a útoky na myšlenky a hlavně na pocity od té doby snad ještě nepřestaly. To, co jsem zde napsal, vypadá spíše jako nějaká reklama na okultismus. Mým přáním není k okultismu lidi přivést, ale varovat je před jakoukoli jeho formou. Následků okultismu si pravděpodobně nevšimne nikdo, kdo je v jeho zajetí. Sám jsem si je uvědomil až po svém obrácení k Bohu. V době, kdy jsem se věnoval psychotronice, u mne došlo k velkému snížení mentálních schopností a co je ještě horší - ke ztrátě citu. Psychologie tento stav nazývá "kamenným srdcem". Bylo mi např. úplně jedno, co se stane i s mými nejbližšími. Nic se mne nedokázalo dotknout. Jako bych měl opravdu kamenné srdce. Bůh ve svém Slově - bibli - říká, že odstraní z těla člověka srdce kamenné a dá mu srdce z masa (EZECHIEL 11,19). Přesně to také udělal, když jsem odpověděl na Jeho nabídku smíření. Snad poprvé v životě se mi při čtení knih či rozjímání spustily slzy dojetí. Tohle už nebyl ten "starý" Libor. Ani jsem pořádně nechápal, co se děje, jen jsem tušil, že se stávám opět člověkem, který je schopen citů. I když ta změna byla ohromná a nepřehlédnutelná, oblast citů a pocitů i nadále zůstává mou problémovou oblastí. Dalším skutečně velkým problémem je pýcha. Každý, kdo se "namočí" do okultismu a získá mimořádné schopnosti, má pocit, že dokáže vše díky své pevné vůli a svým schopnostem. Opak je pravdou. Člověk, který spoléhá jen sám na sebe nedokáže udělat prakticky nic, co by mělo "věčnou" hodnotu. Pokud okultista někoho "uzdraví", velice danému člověku ublíží, neboť ho dostane do vlivu démonů. Ač to bude možná znít divně, pro toho člověka by bylo lepší, kdyby zůstal nemocen. Ještě zpátky k pýše: celý ten pocit neomezených možností a schopností je také jenom lež. Jednou po modlitbách za zpřetrhání pout s okultismem zmizela na čas moje pýcha. Tehdy jsem pochopil, jak falešný obrázek jsem o sobě měl.

Pýcha byla důvodem Satanova pádu, důvodem pádu prvních lidí a je hlavním důvodem, který brání lidem v obrácení se k Bohu. Je to Satanova hlavní a nejspolehlivější zbraň. Nepotřebuje ani moc velkou představivost. Na to, aby lidi udržel od živého Boha mu stačí pouhé tři techniky - pýcha, lež a zastrašování.

Chci Vás varovat před takovými falešnými náboženstvími jako je
! NEW AGE!
Je to hnutí, které tvrdí, že mi sami jsme bozi. Poznáváte zde Satanovu techniku - pýchu a lež?

Za těch několik let, co jsem se snažil žít s Bohem, jsem pochopil, že Bible je skutečně plně inspirovaná od Boha - je Božím slovem. Dále jsem poznal, že Ježíš je pravý Bůh, a že za svým Slovem stojí. On zůstává věrný, i když jsme my nevěrní. Ježíš je stejný jako před 2000 lety. On se nezměnil. Stále chce dělat a dělá stejné zázraky jako kdysi. Za tu krátkou dobu, co jsem se Jej snažil následovat, jsem zažil a viděl několik "zázračných" vysvobození ze závislostí, uzdravení tělesných a hlavně duševních, vyslyšených modliteb a splněných zaslíbení. Já sám jsem prožil vysvobození, uzdravení a další jmenované věci. Dosud však mám problém např. s vděčností vůči Bohu, nechutí do života a chybějící radostí z něj.

Čím více se poddáte Bohu, tím více si Vás bude moci použít. Bude to velké dobrodružství kdy často nebudete vědět, jak přesně dopadne, ale budete jej prožívat s jistotou, že Bůh má všechno pevně v rukou. Nemohu Vám zaručit, že Bůh vyslyší každou Vaší modlitbu, ale můžete se spolehnout na to, že splní vše, co zaslíbil. A Bible je plná zaslíbení!

http://www.carovani.cz/k-es-anstvi-a-okultismus-t2021.html

Tento příspěvek si ještě jednou rád přečtu, Pavli.  

Plutíku, děkuji, že se tím článkem zabýváš. Mně právě zaujala některá varování toho pisatele, tak jsem to tady vložila. Chápu, že je to delší čtení a tak to asi mnozí nečtou. Tobě děkuji za tvůj čas a jsem zvědavá, na tvůj názor. Měj se hezky, Pavla.

Nikdy jsem se okultulismem nezabýval. Také, jak pisatel uvádí, je nebezpečné vyvolávaní duchů, ale oproti jiným věcem co uvádí, mám výhrady

Není pravda, že nás můžou jiné metody pro náš prospěch odvést od Ježíše neboli Boha. Každý z nás si může vybrat co je pro jeho duši prospěšné.

Když nám Pán Bůh dá dar pomáhat jiným, tak jsme ho povinní používat a pomáhat, bez nároků na zaplacení za radu. Kdo potřebuje pomoci, tak ten člověk si k takovému člověku cestu najde. Záhada. Nepotřebuje žádné reklamy.

K názoru na psychotroniku mám velké výhrady, protože znám osobně od malička člověka, který se tímto zabýval, a lidem pomáhal a tudíž nijak neškodil.  Celý život studoval a svoje schopnosti nemohl za komunizmu dát najevo. Vše přesně poznal a pracoval také s kyvadélkem.   Dokázal změřit, na kolik procent pracují určité orgány v těle člověka a na zlepšení, doporučil přísun minerálů, vitamínů, které člověk potřeboval.   Po jeho radě si třeba dokázal klient vyléčit růži na nohou a mnoho jiných chorob. Dokázal se napojit na člověka s jeho svolením i na dálku a přesně stanovil diagnózu chorého člověka. Psal jsem o něm v jednom tématu.

Co mně naučil. Aby člověk byl zdravý, musí být spokojený a mít zdravé myšlení a tělo zásobené dostatkem vitamínu a minerálů.

Bibli mám rád, je tam mnoha moudrého, z které čerpalo mnoha moudrých lidí, i když v době jejich života, byli pokládáni za blázny.

O psychotronice bych mohl mluvit obšírněji, protože s tím mám zkušenost a osobní zážitky. Pokud máš zájem vědět něco více, tak mně napiš: johanhuber6@gmail.com, nebo zadej téma a budu rád.

Podle mě byl Ježíš, mimo jiné, také léčitel a psychotronik, jako podobně více proroků té doby.

Plutíku, děkuji za odpověď. Nevím, ale domnívám se, že mezi okultismem a jinými praktikami je tak tenká hranice, že je to riziko, něco takového zkoušet. Víš, pouštěla jsem si ty hodinové přednášky od Ivy Adamcové a ta tam vysvětluje, že je pro nemocného člověka lepší nechodit k léčiteli /používá asi jiný název/, že je jeho stav pak horší než před tím, ne zdravotně, ale duchovně. Možná, až budeš mít chvíli čas, tak si ty přednášky poslechni. Nikdy jsem u léčitele nebyla, vidím to na následnou závislost na jeho energii. Já jsem já a závislost člověka omezuje. Pán Ježíš byl Boží syn a dělal zázraky i jeho apoštolové, ale smrtí apoštolů skončily tyto dary, které měli od Boha přes prostředníka Ježíše. Já jsem otevřena duchovním věcem, ale nelze přehlédnout moji kontrolku, někde uvnitř, něco, co mně upozorňuje a varuje, že něco už ne. Pavla

Energie "nulového bodu" - původ života.

Všudypřítomná nekonečná tvůrčí Energie, ze které pochází hmota a všechny formy života.

Veškerá hmota je zhuštěním této energie nulového bodu.

Poznámky vynikajících vědců jako Alberta Einsteina, Nikolaje Tesly, Maxe Plancka, Adama Trombleye, Hanse Niebohra, Philipa Callahana a dalších potvrzují existenci kosmické praenergie.

Úkazy sebezničení člověka zaslepeným využíváním jiných částí stvoření se již staly nepřehlédnutelnými. Avšak již dlouho předtím, než si západní industrializovaný svět uvědomil, že existuje hranice možnosti přežití, byl varován moudrými lidmi, kteří si ještě byli vědomi svého propojení se vším životem.

Jedním z takových lidí byl i indiánský náčelník Seattle. Než byl on a jeho lid v předminulém století přinucen opustit svou zem, pronesl jako odpověď na požadavky americké vlády velký projev.
Ten byl pak do dějin zaznamenán jako jeden z nejdůležitějších projevů vyzývajících k ohleduplnosti vůči přírodě a zvířatům. Z toho projevu zde uvádíme několik výňatků:

"Jsme části Země a ona je částí nás. Voňavé květiny jsou našimi sestrami.
Jelen, kůň, orel - to jsou naši bratři. Skalnaté vrcholy hor, šťavnaté louky, poníci a člověk, ti všichni patří do stejné rodiny.
Víme, že bílý muž nerozumí našemu způsobu života. Kterýkoliv díl naší Země je mu lhostejný, žije zde jako cizinec, který se objevuje v "noci" a bere Zemi to, co sám potřebuje. Země není jeho sestrou, ale jeho nepřítelem…
Víme jediné: náš Bůh je stejný pro všechny! Tato Země je pro Něho cenná.
Tato Země nepatří člověku, člověk patří k Zemi. Všechny věci jsou vzájemně propojeny.
Cokoliv se stane se Zemí, stává se i se syny této Země.
Cokoliv člověk dělá zvířatům, činí i sám sobě.
Člověk neutkal síť života, je pouze jednou jeho nití.
Cokoliv způsobí této síti, způsobí také sám sobě"…

http://www.harmonic.estranky.cz/clanky/zajimave-i-poucne/hmotaformazivotaenergietvurcipredstavivost.html

PŘÍRODA

Eckhart Tolle

Na přírodě jsme závislí nejen kvůli fyzickému přežití. Potřebujeme ji také proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení - ztraceni v bludišti zdánlivě neřešitelných problémů.

Zapomněli jsme něco, co stále ještě vědí kameny, rostliny a zvířata.

Zapomněli jsme, jak být - jak být sami sebou,
jak být tam, kde je život: tady a teď.

Kdykoli soustředíte svou pozornost na něco přírodního, na něco, co vzniklo bez lidské pomoci, opouštíte vězení pojmového myšlení a v jistém smyslu vstupujete do sféry Bytí, ve které existuje všechno přirozené.

Soustředíte-li svou pozornost například na kámen, neznamená to, že byste o kameni přemýšleli, znamená to, že jej prostě vnímáte a udržujete ve svém vědomí.

Tehdy se na vás přenáší něco z jeho esence. Vnímáte, jak je kámen nehybný a klidný, a klid naplňuje vaše nitro. Uvědomíte si, jak hluboce kámen spočívá v Bytí - jak dokonale je v souladu s tím, čím je a kde je. Pokud si to uvědomíte, vstoupíte do prostoru hlubokého klidu ve svém nitru.

Když jdete do přírody, vyjádřete svou úctu k této sféře tím, že se plně soustředíte. Buďte klidní. Naslouchejte. Dívejte se kolem sebe. Všimněte si, jak je každé zvíře a každá rostlina sama sebou. Na rozdíl od člověka nejsou zvířata ani rostliny rozpolcené na dvě části.
Nemají o sobě žádné představy a nemusejí tyto představy chránit ani posilovat. Jelen je sám sebou. Narcis je sám sebou.

Všechno v přírodě je totožné nejen samo se sebou, ale také s totalitou přírody. Nic v přírodě se neodděluje od celku, nic si nedělá nárok na nezávislou existenci: tady jsem "já" a tam je zbytek vesmíru. Pozorování přírody vás může osvobodit od vašeho "já", které vám způsobuje problémy.
Poslouchejte zvuky přírody - šustění listů ve větru, šumění deště, bzukot hmyzu, zpěv ptáků za úsvitu. Naslouchejte celou svou bytostí. Pod hladinou zvuků je něco většího: posvátnost, jíž nelze pochopit myšlením.

Hravost a radost psa, jeho bezpodmínečná láska a ochota oslavovat život v každém okamžiku ostře kontrastují s vnitřním stavem pána - který je stále sklíčený a nervózní, ponořený v myšlenkách a nepřítomný v jediném okamžiku, jenž existuje - tady a teď. Nabízí se otázka, jak pes dokáže zůstat tak zdravý a veselý, když žije s takovým pánem.

Jestliže si uvědomujete přírodu jen prostřednictvím myšlení, nemůžete vnímat její bytí. Vidíte jen její formu a uniká vám její vnitřní život - ono posvátné tajemství. Myšlení redukuje přírodu na něco, co lze použít jen za účelem hromadění zisků nebo poznání. Starý prales se stává stavebním materiálem, pták předmětem zkoumání a hora zdrojem minerálů.

Když jdete do přírody, nechejte své myšlenky doma. Budete-li k přírodě takhle přistupovat, odpoví vám a zúčastní se evoluce lidského a planetárního vědomí.
Všimněte si, jak je květina přítomná, jak plně se oddává životu.

Už jste si někdy opravdu dobře prohlédli květinu, kterou máte doma v pokoji?
Dovolili jste tomu známému a přesto tajemnému stvoření, jemuž říkáte květina, aby vám odhalilo svá tajemství?
Všimli jste si, jak je květina klidná? Jak je obklopená polem ticha?

Jakmile si uvědomíte ticho a klid, které z ní vyzařují, květina se stane vaším učitelem.
Pozorujte květinu nebo strom a všimněte si, jak hluboce spočívá v Bytí.

Strom je sám sebou. Vyzařuje z něj nesmírná důstojnost, nevinnost a posvátnost. Chcete-li to vidět, musíte se zbavit svého návyku všechno klasifikovat. Jakmile to uděláte, ucítíte onu nepopsatelnou dimenzi přírody, již nelze pochopit myšlením ani vnímat smysly. Tato harmonická a posvátná dimenze, která prostupuje přírodou, je obsažena i ve vašem nitru.

Vzduch, který vdechujete, je příroda, je to vlastní proces dýchání.
Vnímejte svůj dech a uvědomte si, že to nejste vy, kdo dýchá. To dýchá příroda. Kdybyste si měli pamatovat, jak máte dýchat, brzy byste umřeli, a kdybyste se snažili nedýchat, příroda by zvítězila.

S přírodou se spojíte nejintimněji tak, že se soustředíte na svůj dech. To je velmi léčivé a posilující cvičení, které vám usnadní přechod z pojmového světa myšlení do vnitřního světa nepodmíněného vědomí.
Přírodu potřebujete jako učitelku, která vám pomůže spojit se s Bytím. Tento vztah však není jednostranný, neboť příroda zase potřebuje vás.


Jedině pokud v sobě máte hluboký klid, můžete vstoupit do sféry ticha, kde přebývají kameny, rostliny a zvířata. Jedině když se utiší vaše hlučná mysl, můžete se spojit s přírodou a překonat pocit odloučenosti způsobený přílišným přemýšlením.

Příroda vás může dovést do sféry ticha. To je dar, jejž vám příroda nabízí. Spojíte-li se s ní ve sféře ticha, naplní se vaším vědomím. To je váš dar přírodě.
Skrze vás si příroda uvědomí sama sebe.
Proto na vás čeká už miliony let.


Z KNIHY "TICHO PROMLOUVÁ" - ECKHART TOLLE

Zavřená víčka,
však přesto chci bdít.
Miluji snění,
tolik chci snít.

Myšlenky hříšné,
však ústa jsou němá,
často sním o tom,
o čem se nemá.

Své klady a zápory
dávám Ti na váhy,
před tebou Bože,
každý je nahatý.

Smířená se vším,
jak Ty chceš si buď,
dělám co nesmím,
no tak mě suď.

Možná se rouhám,
o nic se neprosím,
odolávám touhám,
však svatozář nenosím…

JAMAMBA

Žili jednou dva mniši, kteří měli namířeno do kláštera v Edu (Edo, „Brána řeky“, bývalý název Tokia, užívaný v letech 1180-1868). Na cestě je zdržel manželský pár, který je požádal, aby požehnali jejich novorozenému synovi, domu a stádu. Ze slušnosti a ohleduplnosti vypili mniši jeden dva pohárky saké. Stáli teprve na kraji lesa, když už se stmívalo.

Jeden z mnichů byl slepý a jeho druh mu sloužil jako průvodce.

„Ničeho se neboj, Džiró! “ řekl mnich, který šel jako první. „Musíme projít lesem, ve kterém jsou prý strašidla a čarodějnice, ale budu mít oči na stopkách a ochráním tě před vším zlým. “ A dodal poněkud silnějším hlasem:

„Drž se mě za ruku a s odvahou vpřed! “

Když se oba mniši ocitli uprostřed lesa, z houští se pojednou vyřítila ježibaba. Byla to Jamamba, stará bezzubá čarodějnice, strašná vládkyně lesa. Byla obrovská, měla ohavný nos s velkými nozdrami a krví podlité oči, v nichž jako by se otáčela ohnivá kola. Z huby až do pasu jí visel šarlatově rudý jazyk. Okolo hlavy jí vlály špinavé šedivé vrkoče. Měla dlouhé vyzáblé ruce s úděsnými drápy a chlupaté nohy, jimiž vztekle podupávala. Mnich kráčející v čele se rozklepal jako osika.

„Co je ti bratře? Neslyším tvůj hlas a cítím, že se potácíš skoro jako já! Prosím tě, ozvi se! “

Vidoucí mnich byl tak ochromený strachem, že ze sebe nevydal ani hlásku. Děsivá Jamamba už byla na dosah a napřahovala k oběma mnichům ostré drápy. Měla krhavé oči a ústa se zkroutila v příšerný škleb.

„Cítím že ti není dobře, “ řekl slepec. „Nevím sice proč, ale dovol mi, abych tě teď podpíral a vedl tě já. Opři se o mne! “ Slepec pevně sevřel svého druha a táhl ho směrem k Jamambě, kterou neviděl.

Ohromená ježibaba viděla, jak oba muži míří rovnou k ní. Zdálo se, že se jí nebojí a na její děsivý zjev nedají! Jamamba vyplázla dlouhý, rudý a slizký jazyk až k chlupatým nohám. Zpražila je svým žhnoucím pohledem. Zbytečná námaha! Slepý mnich vedl oba rozhodným krokem stále vpřed.

Zhrzená Jamamba se rozplynula ve vzduchu a zmizela.

Jaké z toho plyne ponaučení? Nejsou mnohdy strach a domněnky horší, než realita sama? Kolikrát jste již dali na něčí slova, uvěřili jim, aniž byste se na vlastní kůži přesvědčili, že je to pravdivé tvrzení?  Kdo z těch dvou byl vlastně postižený?

http://www.infouspech.cz/pribeh-c-2-jamamba/

                                                 Co je vlastně štěstí…. ?

Spousta lidí, se ptá: Kdy už budu konečně šťastná?

Jenže štěstí je právě ten okamžik, kdy jste a kdy se nic neděje.

Je to den, ve kterém jste právě nyní a právě teď.

Je to okamžik, kdy probíhá obyčejný život.

Víte vůbec jak velké štěstí je prožívat obyčejný den? Den, kdy ráno vstanete, najíte se, jdete do práce /nebo někam jinam/, potom jdete na oběd. Přijdete domů, uklidíte, postupně se vracejí ti, kteří žijí s vámi, a i když máte pocit, že se nic neděje, tak se děje.

Protože, když se nic neděje, prožíváte štěstí.

Samozřejmě s úspěchem nebo s radostnou událostí je prožitek štěstí intenzivnější.

Jenže když žije člověk ve svém vlastním štěstí a neuvědomuje si ho, tak jak má na sebe to štěstí upozornit? Co myslíte? Upozorní vás nepříjemným prožitkem.

A vy si řeknete, že včerejší den byl bezvadný, právě proto, že jste s někým byli. Nebo že jste někde byli. Nebo že jste něco dělali.

Proto si zbytečně nekazte okamžiky štěstí nějakými nesmyslnými hádkami nebo tím, že někoho pomlouváte nebo někomu závidíte.

Nedělejte to, protože právě v ten moment jste sami sebe a to dobrovolně připravili o okamžik štěstí.

               Napsala spisovatelka Martina Blažena Boháčová.

             Štěstí je pocit, který nám dává křídla.

Na čem ve vztahu skutečně záleží

______________________________________________________

Vrátil som sa domov, moja manželka práve prestierala stôl k večeri, chytil som ju za ruku a povedal som jej:  "Musíme sa porozprávať."  Sadla si a začala pokojne jesť. Uvidel som bolesť v jej očiach. Ponáhľal som sa a nevedel som, čo povedať. No musel som jej oznámiť, o čom som už dlho premýšľal. "Chcem sa rozviesť", začal som pokojne. Zdalo sa mi, že moje slová ju nerozčúlily, namiesto toho sa ma mäkko opýtala: "Prečo? " Vykrútil som sa a neodpovedal jej, čo ju nahnevalo. Moje srdce teraz patrilo Džejn. Neľúbil som viac svoju ženu. Iba som ju ľutoval! Nasledujúci deň som sa vrátil domov veľmi neskoro a videl som ju, ako niečo píše za stolom. Nevečeral som, iba som si ľahol do postele a hneď som aj zaspal, pretože som bol unavený po bohatom dni s Džejn. Ráno mi oznámila svoje podmienky rozvodu. Nič odo mňa nechcela, iba ma prosila o jeden mesiac odkladu nášho rozvodu. Prosila ma, aby sme sa za tento jeden mesiac snažili zo všetkých síl žiť maximálne normálnym životom. Uviedla veľmi jednoduché príčiny. Náš syn mal o mesiac skúšky a ona nechcela narušiť jeho prípravu naším rozvodovým procesom. Mne to vyhovovalo. No mala ešte jednu prosbu. Prosila ma, aby som si spomenul na začiatok nášho rodinného spolunažívania, ako som ju niesol na rukách do izby v deň našej svadby. Prosila ma, aby som ju každé ráno počas tohto mesiaca nosil na rukách z našej spálne k vchodovým dverám. Pomyslel som si, že sa zbláznila. Len preto, aby som urobil naše posledné spoločné dni znesiteľnými, prijal som jej zvláštnu požiadavku. Medzi nami nebolo blízkosti a intímnosti, čo ešte viac zdôrazňovalo moje rozhodnutie rozviesť sa. Preto, keď som ju niesol v prvý deň, vyzerali sme veľmi nešikovne. Náš syn so smiechom tlieskal: "Oco nesie mamu na rukách." Jeho slová ma pichli. Zo spálne do obývačky, potom k dverám, išiel som viac ako desať metrov držiac ženu na rukách. Zatvorila oči a povedala mäkko: "Nehovor nášmu synovi o rozvode." Prikývol som a cítil som, ako sa ma to na chvíľu dotklo. Pustil som ju pri dverách a ona vyšla von smerom na autobusovú zastávku, aby odišla do práce. Ja som odišiel do kancelárie. Vošiel náš syn a povedal, že je čas vyniesť mamu. Moment, keď otec vynáša na rukách jeho matku, sa stal základnou súčasťou jeho života. Moja manželka kývla rukou na syna, aby podišiel bližšie a silno ho objala. Otočil som sa. Bál som sa, že si to rozmyslím v túto poslednú minútu. Potom som ju vzal na ruky, keď som šiel zo spálne cez obývačku do predsiene. Jej ruka obvinula moju šiju mäkko a prirodzene. Držal som jej telo pevne a blízko, tak isto, ako v deň našej svadby. Ale jej oveľa menšia váha ma znepokojila. V posledný deň, keď som ju držal na rukách, zmeravel som. Syn odišiel do školy. A ja som ju ešte stále silno držal. Povedal som jej, že som si nevšímal, že v našom vzťahu jednoducho chýbala blízkosť. Odišiel som do kancelárie, a tak rýchlo som vyskočil z auta, že som ani nezatvoril dvere. Bál som sa, že čokoľvek, čo ma zdrží, donúti ma rozmyslieť si to, čo som práve chcel urobiť. Vyšiel som po schodoch. Džejn otvorila dvere a ja som jej povedal: "Prepáč, Džejn, nechcem sa rozvádzať." Džejn sa akoby zrazu prebudila zo sna. Dala mi facku, potom zabuchla dvere a rozplakala sa. Zišiel som dole a odišiel autom preč. V kvetinárstve, po ceste domov, som objednal kyticu kvetov pre moju ženu. Predavačka sa ma opýtala, čo má napísať na kartičku. Usmial som sa a povedal jej: "Budem Ťa vynášať na rukách každé ráno, kým nás smrť nerozdelí!!! " V ten večer som odišiel domov s kvetmi v rukách a s úsmevom na mojej tvári, vyletel som po schodoch a našiel som svoju manželku v posteli – mŕtvu. Moja manželka bojovala počas mnohých mesiacov s rakovinou, no ja som bol tak zaujatý Džejn, že som si to ani len nevšimol. Vedela, že skoro umrie a chcela ma uchrániť od negatívnej reakcie nášho syna v prípade, že by sme sa rozviedli. Aspoň v očiach nášho syna som – ja - milujúci manžel.

Drobnosti v našich rodinných vzťahoch – to je to, čo má skutočne význam, nie je to dom, ani auto, ani peniaze v banke. Preto si nájdite čas na svoju polovičku a robte tie drobnosti jeden pre druhého, tie, ktoré vytvárajú blízkosť a rodinné vzťahy. Aby ste mali naozaj šťastnú rodinu.