Téma: Dělat druhé šťastnými je nejlepším zdrojem naší radosti

Moc hezký a poučný příběh, nicméně jsem pochopil, že je třeba myslet i na sebe a rozdávat radost hlavně sám sobě. Náš svět není spravedlivý, tudíž to není vůbec sobecké, pouze to pomáhá přežit. Možná jsem příliš přízemní, dříve jsem měl plány svůj život prožít, teď už chci jenom přežít a příliš neustupovat ze svých zásad. Ale je to těžší a těžší…

Krásné téma, které možná pomáhá dělat lidi a tedy i svět lepší a jsem velmi zvědavý, jaké příspěvky si zde přečtu, těším se.

Milý Medvěde, správně uvádíš, že člověk musí v prvé řadě milovat sám sebe, to není sobectví, to je nutný předpoklad k tomu, aby takový člověk uměl rozdávat radost a lásku druhým.

Svět je takový jaký je, ani dobrý, ani zlý, je takový jaký ho dělají lidé, které sledujeme, nebo známe.

 Jsme takoví, s jakými lidmi se stýkáme a jakými se zabýváme. Proto je třeba se od těch zlých distancovat, nestýkat se s nimi, nezabývat se jimi, nepomlouvat a nenadávat na ně, protože tím jim dodáváme sílu nás ovlivňovat, jediné řešení je tedy vědět o nich, ale stranit se jich a ignorovat je.

Za to je třeba, abychom se stále pokoušeli měnit sami sebe k lepšímu, jenom tím ovlivníme naše blízké, ti ovlivní zase další dobré lidi a postupně bude ten náš svět lepší. Jinou cestu neznám.

Méďo, dovolím si nesouhlasit. Svět je spravedlivý, ale my to nevidíme,  protože máme pohled velmi omezený.  

Asi se zbytečně neříká. Co dáš - dostaneš a Boží mlýny…

Hledíme pouze na tu chvilku, kdy žijeme teď… ale co když sklízíme facky za naše minulé činy?  

Pluto, to tvoje zamyšlení nakonec, je moc důležité. Pavla

Myslím, že je na místě přispět něčím, co tohle téma určitě podtrhuje.

Báseň stařenky

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,  
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
 nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,  
boty a punčochy napořád ztrácí.  

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,  
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem,  tak sotva deset let 
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,  
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.  

A když mi bylo pár let po dvaceti,  
já chtěla šťastný domov pro své děti,  
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,  
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.  

A je mi čtyřicet, synové odchází,  
jenom můj věrný muž pořád mě provází.  
Padesátka přišla, ale s ní další malí,  
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,  
mám z budoucnosti strach,  někdo mi zavřel bránu.  
Život jde dál, mé děti mají vrásky 
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,  
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.  

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije 
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.  
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,  
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.  

Málo bylo těch let a netáhla se líně,  
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.  
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,  
neuvidíte seschlou stařenu… Teď už - MĚ uvidíte!

Zvedli mi důchod, mám velkou radost…

ŽIivot je čekání  na to, kdy  se naše  sny změní ve                                                                                                                         skutečnost.

Práci má člověk proto, aby uživil rodinu a zaplatil složenky.

Ale dělat by měl to, co ho baví, co mu přináší  radost.

Když se tyto dvě věci dokáží skloubit, pak není šťastnějšího člověka.

Stále něco chceme a očekáváme, že se něco v našem životě změní. Vlastně to jediné, co chceme je být šťastní.

Chceme a žádáme od života štěstí. Jenže štěstí přijde v okamžiku, kdy zmizí naše chtění.

Objeví se právě v tom okamžiku, kdy začneme jen pozorovat, kdy splyneme se životem.

Začneme si vážit to, co máme. Staneme se jeho součástí a přestaneme posuzovat a porovnávat. Plně se mu odevzdáme. Přijmeme vše, co prožíváme s pokorou a láskou.

Protože skutečná láska nic nežádá a nechce.

Skutečná LÁSKA je tím naším chtěným štěstím.

                                  

                                                   Ty jsi ten, kto ma mal vždy rád….

Bol jeden staručký manželský pár.

Žena ochorela na Alzheimera. Stále si pamätala menej a menej… Muž ju chodil každý deň navštevovať do nemocnice. Nosil jej fotografie, rozprával sa s ňou o všetkom, čo spolu zažili, spomínal na najkrajšie chvíle a čím všetkým v živote prešli.

Jedného dňa jej ukazoval fotografiu, hovoriac: „Pamätáš sa? Toto je náš syn Miško. Mal vtedy dvanásť rokov. Boli sme v Chorvátsku a nechcel sa ísť kúpať…“ Žena sa len smutne pousmiala. Nevedela sa už rozpamätať na svoje dieťa.
„A pamätáš si, keď naša Katka mala svoju prvú dcéru? Našu prvú vnučku? Akí sme boli šťastní! Tancovali sme od radosti…“ Žena len smutne pokrútila hlavou. Muž sa jej ešte chvíľku pýtal na zážitky, ukazujúc jej fotografie. Potom sa na ňu zahľadel a chytil ju za ruku.
„A ja? Pamätáš si mňa? Vieš kto som ja? " spýtal sa nežne.

Žena chvíľku rozmýšľala, potom sa usmiala a povedala:

„Áno, ty si ten, kto ma mal vždy rád…“

Velmi pěkné čtení.  Dělat druhé šťastnými je nejlepším zdrojem naší radosti.

Rybko, to je moc dojemny obrazek!!!

Tudíš jsem jeden z těch štastných.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč je duha symbolem štěstí?

Duha se ukazuje na tarotové kartě 10 pohárů a znamená dokonalou partnerskou harmonii, která se odráží v propojení čaker.