Téma: Nekritizujme svoje děti - dialog otce se synem
Jste-li v pokušení kritizovat děti, nejdřív si přečtěte tento článek, který je napsaní v návalu upřímných citů, a rozechvěje vaše citové struny. Sám mám tento článek vytisknutý, a když přijde vhodná doba, když moji synové budu mít děti, článek jim předložím, aby byly lepší tátové, jako jsem byl já. Teď mají jiné zájmy, ale třeba někomu z vás se bude právě hodit.
„Otec zapomíná. “
Synku, mluvím k tobě, zatímco ty spíš s ručkou pod tvářičkou a se zplihlými plavými vlásky na vlhkém čílku. Vkradl jsem se potají do Tvého pokoje. Právě před chvilkou, když jsem četl v pracovně noviny, dolehly na mne výčitky svědomí. Zkroušeně jsem přišel k tvé postýlce.
Vím, synáčku, byl jsem k tobě nevlídný. Vyčinil jsem ti, protože sis jen tak otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno chystal do školy. Pustil jsem se do tebe, že sis nevyčistil boty. Vykřikl jsem zlostně, když ti něco upadlo.
I při snídaní jsem na tobě našel chyby. Že, kazíš věci. Že hltáš jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš silně chléb máslem. A když sis šel hrát a já odcházel na dráhu, obrátil ses, zamával na mne a zavolal• „Sbohem táto! “ Ale já se zamračil a napomenul tě• „Nehrbať se! “
A k večeru jsem začal znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, že klečíš a hraješ se v písku. Na punčochách jsi měl díry. Pokořil jsem tě před kamarády, když jsem ti poručil, abys šel domů. „Punčochy jsou drahé, a kdybys je měl kupovat, dal by sis na ně lepší pozor! “ Tak se k tobě choval vlastní otec!
Pamatuješ, jak jsi potom vešel ostýchavě, s nejistým pohledem do knihovny, kde jsem četl noviny? Vzhlédl jsem od nich rozmrzen, že mne vyrušuješ a uviděl jsem tě stát nerozhodně ve dveřích. Vyjel jsem na tebe• „Co tu chceš! “
Neřekl jsi ani slova, ale skokem jsi byl u mne, vzal jsi mne kolem krku a líbal, a tiskl jsi mne horoucností, kterou Bůh vložil do tvého srdce a kterou neochladila ani má nevšímavost. A potom jsi odhupkal po schodech.
Nuže, synku, za chvilenku poté mi noviny vyklouzly z ruky a přepadla mne hrozná úzkost. Na co jsem si to jen navykl? Vidět jen samé chyby, kárat – tak jsem se ti odměňoval za to, že jsi malý hošík. Ne, abych tě nemiloval, to ne, ale požadoval jsem příliš mnoho na malém chlapci. Měřil jsem tě mírou svých let.
A zatím v té povaze je tolik dobroty, půvabu a opravdovosti. Tvé srdéčko je jako ranní úsvit na horách. Projevil jsi to tím, jak ses sám od sebe ke mně rozběhl a políbil na dobrou noc. To mi postačilo. Přišel jsem po tmě k tvému lůžku a zahanbeně u něho poklekl.
Je to jen chabé pokání. Vím, že bys nepochopil, kdybych ti to říkal ve dne. Ale zítra ti budu opravdu tátou, budu s tebou skotačit, budu se s tebou smát a i s tebou plakat. Zatnu zuby, jen abych neřekl něco nevrlého. Jako modlitbičku si budu předříkávat slova• „Vždyť je to ještě hošík! “
Obávám se, že jsem v tobě dosud viděl dospělého člověka. Když však tě teď, synáčku, vidím, skrčeného a unaveného na lůžku, poznávám, že jsi pouhé dítě. Včera tě matka ještě chovala v náručí, měl jsi hlavičku na jejím rameni. Žádal jsem toho od tebe přespříliš!
Reakce čtenářů
Ježiš to je krásný. Děkuju za to! Bývala jsem taky taková, za každou kravinu jsem ječela(nikdy jsem tedy děti nebila to ne)byla jsem nervní a tak.. ted už ne, co na tom, že syn ztratil podruhé telefon, když se neztratil on. Co na tom, že dcera mi popsala pastelkou monitor, vždyt namalovala srdce pro maminku. Co na tom, že přišla zase se špinavými koleny od trávy, když mi trhala kytičku. Co na tom, že má syn pubertální výkyvy, když mi pak večer ve svých 12ti letech umí říct: Mami, mám tě rád...
Vše je pak tak malicherné... dětství dětí se nevrátí, je jen jedno, užívejme si ho! 
at máme na co vzpomínat...
Tvoje dcera dokáže na monitor pastelkou namalovat srdce? Tak to je dobrá. Fixem to jde, ale pastelkou musela asi dost tlačit...
Celebrito, je to zajímavé, ale...
Děti je třeba vychovávávat a tohle mi přišlo už moc. Je třeba určit hranice, kdy je to nevinné dětství a hra s ním spojená a kdy už to je pouhá nezodpovědnost. Když moje dcera ztratila už čtvrtý telefon, tak to neberu tak, že hlavně že se neztratila ona, ale je třeba ji naučit vážit si věcí.
Není možné přecházet dětské zlobivosti s tím, že jsou to děti a jen se pousmát nad počmáranou stěnou.
Ale jak píšeš, dětství se nevrátí, musíme jim jej zpříjemnit a žít ho s nimi. Jenže taky v tom dětství se ty děti učí. A děti ocení přísnost, když vidí, že je v ní zájem a rodiče jsou tam pro ně.
Ale jo, to já to nenechám jen tak, jen jim to vysvětlím, zbytečně na ně neřvu nebo jak bych to popsala. Jak jsem se už někde zmínila, jsem přísná milující matka
děti jsou absolutně vychované, mnoho lidí mi to řiká, mnoho lidí mi je "závidí" a mě obdivuje.. jde to i bez násilí a křiku, věř mi
Vychovávat se musí a chce to pevné hranice a lásku. Ten tatík z příběhu je nějakej přinasranej a to je špatně. Vychovávat se dá i s citem a úsměvem a děti jsou odrazem svých rodičů......
Těm co vychovávají děti s láskou je čest a sláva, ale těm které, vidím třeba v samoobsluze při nákupech, a je to jedno jestli to je tatínek nebo maminka a křičí a nadávají svým malým dětem, bych rád řekl, že by si neměli žádné dítě pořizovat. Protože, děti jsou obrazem svých rodičů a pokud rodiče nejsou s nimi pokojeni tak by neměli být spokojeni v prvé řadě sami se sebou.
Děti musí znát své mantinely, co si mohou dovolit a co už ne, ale jde jim to říct pokud možno v klidu, bez zbytečného křiku a nadávek, které se pak podepisují na jejich dětské duši a nesou si tyto negativní zážitky s sebou do žiota. Výsledkem pak bývá nízké sebevědomí v dospělosti a různé úzkostné stavy 
a neurózy.
Díky, Pluto, za tohle pěkné téma ka zamyšlení.... 
Škatuľa od topánok. – príbeh.
Dievčatko pripravovalo darček. Balilo škatuľu do veľmi drahého zlatého papiera. Použilo ho neprimerane veľa a k tomu pridalo množstvo všelijakých ozdob a farebnej stužky. „Čo to robíš? “ vyčítal jej príkro otec. „Toľko papiera vyjde na zmar. Vieš, koľko to stojí! “ Dievčatko si pritlačilo škatuľu k srdcu a zo slzami v očiach sa stiahlo do kúta. Na druhý deň pricupkalo k otcovi ako vtáčatko a podalo mu škatuľu v zlatom papieri ako dar. „To je pre teba ocko. “ Zašepkala. Otec znežnel. Bol asi pritvrdý. Veď to bol darček preňho. Pomaly rozviazal stužku, trpezlivo rozbaľoval zlatý papier a pomaličky, pomaličky otvoril škatuľu. Bola prázdna! Nepríjemné prekvapenie roznietilo jeho výbušnosť: „To si premárnila všetok papier a stužky, aby si zabalila prázdnu škatuľu? ! “ Dievčatku znova zaplavili slzy očká: „Ale, ocko, škatuľa nie je prázdna. Vložila som do nej milión božtekov! “ 
Preto má dnes istý človek na pracovnom stole v kancelárii škatuľu od topánok. „Veď je prázdna! “ čudujú sa všetci. „Nie, nie je prázdna. Je plná lásky môjho dievčatka! “ povie zakaždým.
Učiteľka v škole sa pýta 10 ročných detí, čo sa im na dospelých najviac nepáči a dostala takéto odpovede.
Dospelí dávajú sľuby, ktoré väčšinou buď zabudnú splniť, alebo sa vyhovoria, že to nemysleli až tak vážne.
Dospelí nerobia to, čo žiadajú od svojich detí – napríklad, neupracú si po sebe veci, nie sú pekne upravení, alebo nehovoria vždy pravdu.
Dospelí, nikdy dobre nepočúvajú, čo deti hovoria. Odpoveď majú vždy pripravenú skôr, než deti dokončia otázku.
Dospelí robia chyby, ale nikdy si to nepriznajú. Vždy predstierajú, že sa pomýlili, alebo že chybu urobil niekto iný.
Dospelí vyrušujú deti pri hre a myslia si, že im to nevadí. Ale ak dieťa vyruší dospelého, ten mu buď vynadá, alebo urobí ešte niečo horšie.
Dospelí sa nevedia vcítiť do túžob svojich detí. Ak si chcú deti niečo kúpiť – hoc aj za vlastné peniaze – a rodičom sa to nepáči, vždy povedia: „Neviem si predstaviť, čo stou haraburdou budeš robiť. “
Dospelí trestajú deti, niekedy neprimerane. Podľa mňa nie je správne, ak ti za nejakú malú hlúposť, ktorú si vyviedol, vezmú niečo, čo pre teba znamená veľmi veľa. Inokedy možno urobíš naozaj niečo zlé a oni povedia, že ta potrestajú a neurobia to. Nikdy nevieš, čo sa dá od nich očakávať.
Dospelí vždy hovoria o tom, čo robili a čo všetko vedeli, keď mali 10 rokov, ale nikdy sa nesnažia zamyslieť sa nad tým, čo to znamená mať 10 rokov práve teraz.
Krásně napsáno a hlavně, pravdivé. Já se vždy snažím kouknout na to očima dětí, vrátit se do doby, když mi bylo tolik co mojí dceři a reagovat tedy tak, abych nezranila její dětskou duši.
Pamatuji se na to, když mi naši vyhubovali před kamarádkama. Jak já se styděla. Proto tohle nedělám. Je třeba někdy vypojit tu dospělou duši a chápat, že když má Méďa roztržené ucho, je to pro to dítě obrovský problém. Stejný jako pro nás, když se zraní někdo blízký.
