Téma: Necítím lásku k mému čerstvě narozenému dítěti

Víš, já zažila něco podobného. Dcerka se tedy narodila v termínu, ale porod byl dost komplikovaný, problémový, navíc se narodila nemocná, takže jsem jí vůbec neměla u sebe, odvezli ji hned na JIP a já ji mohla chodit navštěvovat, až se moje tělo dalo jakž takž do kupy a... ta láska, kterou jsem očekávala, tam prostě nebyla.  

Po nějakém čase jsem si ji mohla odvézt domů, a ten cit se objevil.  

Potom mi lékař vysvětlil, že vlivem těžkého porodu i toho, že se nevědělo, zda to dcerka zvládne, jsem prostě vytěsnila emoce. Mohla jsem o ní přijít a prostě to tělo nechtělo prožívat takovou ránu, kdyby nedejbože došlo k nejhoršímu a prostě toto byl můj obranný systém.  

A ta láska přišla. Pomalinku, plíživě se objevila a já svou holčičku milovala jako každá máma.  

Někdy se to tak semele, ale neboj se. Choďte hodně ven, neseď doma, ať nemáš špatné myšlenky a ono to přijde. Nejsi krkavčí máma, jen prostě mozek  někdy dělá psí kusy.  

POkud to nepřejde, navštiv odborníka, ať na to nejsi sama .

Neboj, to přijde. Kamarádka rodila v 26. týdnu. Ani ještě neměla břicho. Vůbec si nepřipouštěla, že to dítě je její. A pak to přišlo. Malý se začal smát.....   A už to byl její miláček. Teď už chodí do školky. U sebe bych asi taky řekla, že  chvilku trvalo, než se ten " cit" pořádně rozvinul.   Ono je to těžké, když to mimčo jen čučí, brečí a pořád dokola. A ty povinosti, nevyspání....

Já jsem oběma četla pohádky, zpívala jem jim, povídala si s nima- něco ve stylu. Tobě se to nelíbí, maminka  asi zpívala moc  falešně, že? . Ani se ti nedívím. .

Zkuz na ten pocit nemyslet a hlavně se tím netrap. Nejsi  v tom sama. Ale ten psycholog by taky nebyl marný.

Vůbec se neboj. Já mylsím, že se strašně moc přehání, jak se maminka úžasně cítila po porrodu, jak hned brečela štěstím, jak to miminko miluje. Skutečnost je jiná a znám to nejen od sebe, ale spousty svých kamarádek. Já jsme byla ráda, že mám vše za sebou a můžu odpočívat A je logické, že žádný cit není, ten se přece buduje celý život. Osobně si mylsím, že matky, které řeknou, jak to byl nádherný zážitek, jak jim dítě přinesli, trošku přehrávají Takže se určitě nebojl, žádná krkavčí matka nejsi Až sem budeš psát za měsíc, tak budeš mluvit úplně jinak

  V tom případě jsem asi divná.... Své dítě miluji od prvního okamžiku, každý kdo přišel ke kočárku, nebo chtěl chovat byl vetřelec. Možná je to dáno tím, že jsme si na něj museli počkat a tudíš to čekání a všemožné peripetie s tím spojené vedli k velké úlevě, že už ho máme a jsme rodina.... Ale chápu, že hormony dokáží všechno, proto je asi na matku v šestinedělí pohlíženo jako na né příliš příčetnou..... asi to chce čas, podporu manžela, rodiny a odpočívat!

Backy, o "přehrávání" nemůže být žádná řeč.

Díky moc holky za podporu  těch pár řádků není vůbec zbytečných, potěší  
Jo navíc se budeme stěhovat, takže tam nebude moc lidí, který budu znát  no prostě jedno k druhýmu... jenže jak sehnat nějakou maminu? to nebude tak jednoduchý, ale nějak se s tím zkusím poprat!  
Ano taky si myslím že je důležitá podpora... druhý den jsme měli malého doma a manžel "musel" na stavbu, tedy ne do zaměstnání, ale na stavbu, kam vlastně nemusel, počkalo by to nějaký ten den... takže hned druhý den jsem strávila s malým úúplně sama, no ale překousla jsem to, ikdyž mě to v koutku duše mrzelo....  
Jo až budem moct jít ven, bude líp, pořád doufám v lepší zítřky, ale furt niiic ) co mi zbyde než se tomu smát už... anebo začínám bláznit???? jak to poznám?  

Neboj se, zatím možná nic necítíš, ale přijde to. Moje známá při porodu upadla do kómatu, praskla jí žilka v hlavě. Nevědělo se, zda se probere, jaké následky atd. Rok trvalo, než se naučila znovu mluvit, chodit adt... neznala ani svoje dítě..... s podporou rodiny vše zvládla, nepamatovala si, že čekala dítě, porod, nic. A přesto všecko přišlo.

Tak to je mazec Baruš.  

Je, tenkrát nikdo nevěřil, že to dobře dopadne a kdyby její máma nebyla vrchní sestra se spoustou známých, kdo ví, jak by to dopadlo.

Nezačínáš bláznit, jen jsi doma zavřená s dávkou bouřících se hormonů a uřvaným uzlíčkem.  

Chce to pomoc od manžela, jak už tady holky psaly a jestli máš blízko rodiče, tak třeba ať ti pomohou a ty si uděláš pár hodin jen pro sebe.  

A neboj se, to přijde. Jen někdy je toho příliš, obrátí se vše vzhůru nohama a najednou jsi v tom sama.  

Bude dobře.  

Nevím jest-li by chlap mněl na toto téma něco psát. Ale náš 1. syn se narodil po výbuchu v Černobilu, byl tím poznamenaný. Jak tím, že se narodil dřív tak tím, že mněl zdravotní potíže, které si nese do dneška. Taky jsme byli z toho vykolejení, ale ta láska přichází z dobou. Každý den toho drobečka je absolutně něco nového. On člověk není necita, ale křehká nádoba, která se musí pomalu nalívat. Nic se nemá a nemůže uspěchat. Život je nejlepší rádce co je dobré a co špatné a žádná kaše se nejí horká. Dnes máš tento pro Tebe divný pocit, ale ten se během pár dní změní v něco co se svým způsob nedá popsat žádnýma slovama. Uvidíš sama, že už jenom tem pocit, že jsi něco tak pěknýho přivedla na svět, tě bude obrovsky těšit a že se budeš těšit na každý nový den kdy uvidíš další a další pokrok v růstu tvého drobka.

Také mám zkušennosti... dala jsem svému synovi jméno a neuměla ho oslovovatNešlo to a jako mamka jsem si nepřipadala 2 dny po porodu. Pořád jsem měla pocit, že je jen půjčený a pak ho vrátím než mi došlo, že tomu tak není. Dnes je mu 19 a já jsem mamka, která nejenže umí vyslovit jeho jméno v několika verzích, ale moc milující mamkaTo bude dobré, jsou to jen hormony, které nám ženám někdy rozbouří organismus a pocitové vnímání. Hodně štěstíčka a prcek ať roste Máca

Ahoj!

Rada bych Te uklidnila, alespon co se tyce vlastni zkusenosti..... myslim, ze Tve pocity jsou uplne NORMALNi v situaci v jake jsi.... neboj, chce to jen vydrzet, casem se vse zmeni!!!

Ja jsem rodila prvniho syna tez cisarem, predcasne, 31 tyden, z toho jsem cely tyden zazivala zadrzovany porod... nakonec se mi udelalo zle a preci jen musel ven.....

Sveho Tonicka jsem poprve videla na fotce od manzela druhy den /byla jsem v souku, plakala jsem apo.. /...

take jsem mela uplne jine predstavy z prvniho porodu...

nakonec jsem si synka mohla pochovat a sahnout nan az po 5 dnech, kdy jsem se na neho jen divala preze sklo inkubatora...

nejhorsi bylo 5 tydnu na nedonoseneckem oddeleni.... byla to hruza, nemohli jsme s vahou nahoru, zvacel, do toho to silene cviceni u kt jsem mela stale pocit, ze to male telicko sveho synka mucim.... /Vojtova metoda/... nakonec vedle na pokoji zemrel synek mlade mamince, kt se pak zamkla na toalete a nechtela vyjit... proste horor.... chtela jsem pryca to stuj co stuj a tak jsme s malym zacala bojovat... jenze kdyz jsme prisli domu prolemy neprestavaly, jak popisujes i ty... manzeůl tez pracoval mimo domov a nebylo to snadne.... po roce utrap a pocitu, ze nejsem dobra matka, ze Tonicek kvuli memu predscasnemu porodu trpi apod obvinovani jsme prisla opet do jineho stavu a porodila /tez cisarem/ avsak donoseneho druheho synka... byly to nebe a dudy.... pochopila jsme, jak moc to nedonseni hraje svou roli a jak moc ten malicky tvorecek za to nemuze, za vsechny me pocity a jine... zacala jsme ho skutecne milovat se vsim vsudy, zlomilo se to a i kdyz jsme si s nim prosla leckdy slzavym udolim MILUJU HO jako nikoho jineho .... dnes je to skolak a dela mi radost, podporuji ho jak to jde i kdyz uziva antiepileptika a mame jine zdravotni kopmlikae miluju ho nade vse..... BOJUJ, VSE SR ZMENI, mas to ve svych rukou a ten MALICKY je odkazana na TEBE! drzim ti moc palce, klidne zase napis jak se mate.... budu rada.... ps: az budete moct ven tak si to poraden uzijte, jeste neni zima tak sup kocar a do parku, na ulici!! )) uvidis, ze ti bude lepe!

drzim palce, J,

Jojojo, vydržet, taky furt doufám a dokonce pevně věřím že to bude lepší a lepší..... zatím nic moc, navíc manžel není podpora jakou bych si představovala.... jenže co v životě je tak jak si představujeme co

To je smutný příběh, ale nakonec tedy pro vás dopadl dobře Takže to tak snad bude i u mě a u všech, kteří mají takovýto podobný problém.  Děkuju vám, co jste tady napsaly, za podporu a Hříbečkovi, moc pěkně psané!!

Přesně tak-těm chlapům se přímo a polopatě musí říct, CO se od nich očekává! Oni to tak prostě necítí.

• Poporodní blues, poporodní splín – příznaky, projevy, symptomy

Já měla také podobnou zkušenost. Dcerka se v břiše neotočila a páteř mám ve spodní části prohnutou více než by měla být. Šla jsem na císaře o 10 dní dříve oproti termínu. Všechno mi připadalo divné, věděla jsem kdy přesně bude na světě. Neměla jsem žádné kontrakce, porodní bolesti a podobně. K dcerce jsem také nechtěla přilnout, bylo to jak z důvodu, že vlastně nevím co je to porod, tak také z důvodu že jsem měla panickou hrůzu z "náhlého úmrtí novorozence", které se může objevit do půl roku dítěte. Úderem 6 měsíců to bylo mnohem lepší a nyní si život be ní neumím vůbec představit. Miluji ji a jejího tatínka taky.