Téma: Trip v Györu, Maďarsko, 2.část - článek

Ahojte, tak tady je druhá část, článek - origo je zde, kdyby se to někomu nechtělo tady číst  ZDE (klikni)

Mámin známý, který přijal mé označení „Evžen“, vymyslel výlet do Maďarska. Máma je poloviční Maďarka a pár slov či vět si pamatuje. Měli jsme tedy překladatelku, krásné počasí i čas. A tak jsme do toho všichni šli!

Popravdě, bylo to děsně narychlo, z čehož jsem byla trochu rozhozená, ale ta nabídka byla tak lákavá, že nešlo odmítnout.

26.7 kolem čtvrt na 10 jsme vyráželi z Brna. Rozloučila jsem se s hlodavci, dala jim dostatek papání i pití, chlácholila jsem kočičku a mohli jsme vyjet vstříc Maďarsku.

Byla jsem děsně unavená a únava se vinula celým výletem jako červená nit. Zívala jsem doslova od rána do noci. Věděla jsem však, že se musím překonávat – byla by přeci ohromná škoda prospat dny v cizině!

Bohužel se zrovna toto datum blížilo datumu našeho posledního setkání s mou milovanou tetičkou z Čech. Vzpomínala jsem, tesknila, bylo mi moc smutno. V hlavě mi zase zněla melodie písně, kde se zpívá, že tráva byla zelenější, světlo jasnější… Jak výstižné!

Snažila jsem se z toho otřepat a těšit se na trip. Vnímala jsem okolní krajinu a byla zvědavá, nakolik se liší maďarské vesničky od mé představy – projela jsem jimi totiž před 10 lety se školou, když jsme jeli do Chorvatska. Tehdy se mi zdály diametrálně odlišné od těch našich. Také jsem se těšila na Slovensko – tam jsem nikdy nebyla.

Mé myšlenky však byly předčasné; teprve jsme projížděli jižní Moravou. Krajina se začala postupně rovnat a já si tu krásu vychutnávala.

Dojeli jsme do Lanžhota – dali jsme v pizzérce kávu a pivo a já ani netušila, jak moc blízko jsou hranice. Stačilo pár minut a byli jsme u naších slovenských bratrů.

Projíždíme Malackami, vzpomenu si na „Išiel Macek do Malacek“ a těšila se na Blavu. Říká se, že není zas až tak úchvatná, resp. to historické centrum je mnohem menší, než např. v Praze. V Bratislavě se kochám Dunají a hradem a musím uznat, že to centrum je maličké. O to větší však mají sídliště, to vydá za všechny brněnské sídliště dohromady.

Na konci Bratislavy se stavujeme na další pivko – a máma už mě začíná peskovat! To ani netuším, že mě bude peskovat i nadále. Vzdor mému věku, máma je prostě máma, bez ohledu na to, zda jsem již 7 dlouhých let plnoletá. Z mých piveček nadšená úplně není, ale pro změnu zase něco netuší ona – to, že já budu Evženovi stabilním parťákem v sosání piv na koupáku!

Ani to nepostřehnu a vidím maďarské nápisy – už jsme za hranicemi! Koukám na předlouhou cyklostezku u silnice a moc se mi to líbí. Přemýšlím, zda je taková nějaká i u nás a pokud ne, tajně doufám, že někdy v blízké budoucnosti bude.

Brzy mě praští do očí mí oblíbenci – větrné mlýny! Moji oblíbení „osamělí poustevníci na nekonečné cestě“. Krásní, velcí, majestátní. A vždycky tak osamělí. Nádhera!

Koukám na výše zmiňované vesnice – a žádný šok nepřichází. Dochází mi, že jsme možná tehdy do Chorvatska projížděli spíše jižnější částí, a tak se třeba architektonicky lišily jen tam. Na severu Maďarska jsou vísky velmi podobné těm našim.

Stačí pár písniček v mé prastaré MP3 a jsme na místě – v Györu (foneticky „Ďe/é/ru“) A tehdy mi padají oči z důlku – před sebou vidím 4 hvězdičkový hotel! Jmenuje se Famulus a je tak veliký. Já znám jen stan, chatku a hostel. Ale 4 hvězdičkový hotel, wau! Připadala jsem si jak Pretty women. Zároveň mi bylo až stydno, vždyť to musela stát tolik peněz…

Ani se nenaděju a vše je jinak. Recepce je ještě moc pěkná, ale když do rukou dostáváme povlečení, dochází mi, že ty 4 hvězdičky jsou možná trochu nadsazené. V duchu si říkám, že to by nás museli vítat livrejovaní portýři, kteří by nám nesli bagáž… jsem o to zvědavější, jaký bude pokoj.

Jsme v prvním podlaží a máme mít dva pokoje. Když otevřeme dveře, vidíme maličké pokojíky. V kuchyňce je nestabilní baterie, z lednice upadávají vnitřní kryty – ale čert to vem. Šokující je spíš nepřítomnost nejen varné konvice, ale i sklenek, hrníčků, nádobí, zkrátka alespoň něčeho, co v dnešní době najdeme i v laciném hostelu. Někde jsou automaticky i šampónky, sprcháče, ručníky… nebylo tam nic!

My jsme však byli nachystaní – měli jsme s sebou hrnec, ten vzal Evžen, máma vzala velké hrníčky na jídlo, malé na kávu, máme tedy vše podstatné, a tak nám nic nechybí.

Neva, děláme si z toho legraci a ubytováváme se. Abych nepůsobila jako mamánek, nechávám maminku spát v pokoji s Evžou.

Zkouším wi-fi a zjišťuji, že internet tam brutálně vypadavá. Ale vůbec to nevadí, později zjistím, že venku to frčí skvěle, a tak si pak beru vždy notebook s sebou dolů na naše večerní dýchánky.

Vypravujeme se okouknout naše vysněné thermály – procházíme nádherným historickým městečkem s romantickými uličkami a zákoutími a zjišťujeme, že lázně jsou docela daleko. Nejde o tu dálku, ale v tom vedru to úplně na nějaké velké vycházky není. Evžen tedy zkoumá mapu na zastávce a pátrá po spoji, kterým bychom jezdili.

Architektura mi připadá jako doma – je velmi středoevropská, žádný kulturní šok se nekoná. Jen ten jejich nešťastný jazyk, jak říká Evžen: „nelidský“. Máme však mámu-překladatelku a mluvčí, Evža sám umí anglicky, já taky, takže není problém. Nebojím se, že bychom se vůbec nedomluvili.

Otáčíme se zpátky směr hotel – dáme pivo na zahrádce ještě v centru města. Je světlé, vypadá, jako energetický drink, ale chutná mi a moc! Je totiž sladké, a to já ráda. Ortodoxním pivařům by však nasládlá chuť asi moc neimponovala. Mně to ale vůbec neva.

Na hotelu se osprchujeme, sedneme si poté dolů k pivu, kouříme a těšíme se na zítřek. Myslím na kočičky a doufám, že moc neteskní.

Jdu spát, jsem uondaná, a tak to jde rychle.

27.7.

Je další den. Budím se kolem 9. ráno. Těšíme se na koupák, víme, kde je zastávka a máme i jízdenky. Autobus je krásně oldschoolovej – má ještě cvakací přístroj na jízdenky. Ten jsem já u nás už nezažila. Cvakne to za mě poprvé máma a je se nemohu dočkat, až si to cvaknu sama.

Thermály jsou obrovský a krásný. Kupodivu tam není žádný brutální nával. Evžen vyjedná lístky anglicky úplně v pohodě – za chvíli se však přesvědčíme, že to neplatí pro všechen personál.

Voda je moc příjemná a já se těším, jak si doopálím tělo. Evžen chce jít na pivo a cígo, a tak si s ním dávám. Opět mi moc chutná a přijde vhod, protože je parádně vychlazené. Koukáme na ostatní, co mají na talíři – vypadá to jak smažák!

Evžen tedy zkusí objednat smažák, ale paní vůbec nerozumí anglicky. Nakonec se nějak dohodnou a my jsme ve finále dostali hranolky posypané Eidamem . To je dobrý, mám z toho lochec, ale vůbec mi to neva. Já hranolky ráda a že je na tom sýr mi vůbec nepřekáží. Nakonec docházíme k závěru, že to bílé smažené nebyl asi sýr, ale nějaká ryba.

Všichni to sezobáme a jdeme se dál cachtat. Kolem 5-6 hodiny se přesunujeme do vnitřních bazénů. Jsou trochu nazelenalé, teplejší a periodicky bublají. Je to báječný!

S Evžou koukáme na dva tobogány, ale prozatím je necháme být.

Balíme to před sedmou hodinou a jdeme něco ukuchtit. Máme „pravý domácí“ dřevorubecký guláš z Kauflandu. Je to dobré a po chvilce odpočinku jdeme hledat bankomat. Nakonec jej najdeme, ale je mimo provoz.

Na recepci Evža přes kartu kupuje mně a sobě pivo a jde se opět posedět ven před hotel. Kouříme, popíjíme, kecáme. Je příjemné počasí a je nám fajn. Těším se na další den.

Jsem totálně vyřízená, a tak někdy kolem 1 hodiny ráno usínám tvrdým spánkem.

28.7

Vstáváme opět kolem 9 ráno. Teda já, ostatní vstali samozřejmě dřív.

Prý to vypadá na chladnější počasí, a tak jdeme do města. Údajně by tam měly být trhy, ale nic tam nevidíme. To však nevadí, dáváme si zase další procházku nádherným městem, zkoukneme klášter a sedáme na pivko – mají Staropramen!

Počasí nám jasně naznačuje, že se stejně vypravíme do bazénu, a tak se také stane – balíme si věci na koupák a jedem busem směr lázně.

Opět jsem Evženovým věrným parťákem v pití piva a kouření a nově i v tobogánech a v cachtání pod vodopádem. Máma tobogány nerada, tak spolu blbneme jen my dva. V jednom se vždycky Evžen zasekne, ale ten druhý má perfektní proud. Jede krásně rychle a ani on s ním nemá potíže.

Pseudovodopád, kde se na vás periodicky valí voda z velké výšky, má obrovskej tlak. Hlavu tam mít téměř nelze, ale je fajn nechat si to cákat na záda, nebo pod tím plavat.

Zjišťujeme, že Evžen je nepolíben libou chutí langošů. Popravdě, je to taky to jediné, čemu z nabídky na výčepu rozumíme. Dáváme si tedy na zkoušku jeden dohromady. Je to klasika s kečupem, česnekem a sýrem. Jen je oproti našim mnohem menší. Já ráno nejedla, a tak hltám každé sousto. Nakonec nám to však bohatě stačí. Já mám bříško zalité pivem a navíc v tom vedru to ani na nějaké honosné hostiny není.

Končíme zhruba o půl osmé a jdeme na bus. V tom vidíme živou hudbu, a tak to jdeme omrknout. Mají tam moc hezké stánky s jídlem a pivem a pěkný altán. Velmi mě zaujala výzdoba z lampiónů.

Na pokoji vaříme opět „ryze domácí“ vývar. Bodne to, po té chvilku spočinem, abychom vzápětí šli znovu dolů, popíjeli a kecali.

Furt jen zívám a těším se na postel. Vyčerpaná usínám opět někdy po půlnoci.

29.7.

Tentokrát všichni vstáváme později – já kolem 11. Jsem za to upřímně ráda, byla jsem už fakt grogy.

Míříme rovnou na bazén a dávám dva langoše – jeden celý zbaštím já sama.

Vaříme na pokoji tortelíny s tatarkou – mňam!

Večer máme opět sedánek a dojde i na vážné věci. Připomíná se mi mé trauma z pohřbů a úmrtí a dovídám se, že jedna z mých babiček, která umřela, když mi bylo 10, zemřela v milosrdné lži – až do konce věřila, že se vrátí domů.

Jsem ze všeho rozhozená, je mi po babičce smutno a je mi do pláče. Je mi moc líto, že dožila v iluzi, ale naprosto chápu mámu – byl to fofr, pouhý měsíc(!) – a já se nedivím, že mé nejhodnější babičce nechtěla říct pravdu.

A to jsem já sama zastáncem „milosrdné pravdy“ – jak řekla jedna moudrá lékařka: „Pravda, podaná s láskou, je lepší, než milosrdná lež“.

Milosrdná lež má různé aspekty – tím nejzávažnějším je právě ta lež. Na druhou stranu, já sama jsem velmi mírná a dost možná bych i já, ač se ztotožňuji s tím, nelhat nikomu – ani umírajícím – byla schopná pracovat s milosrdnou lží.

Milosrdná lež je totiž většinou míněná dobře, i ona je svým způsobem obvykle „podávaná s láskou“.

A když se zeptám sama sebe, co bych dělala na místě potomků mé babičky, dojdu k rozpakům. Ideálně bych chtěla říct pravdu, ale vidět jednoznačně umírajícího člověka s krásnou nadějí a najednou mu ji zbourat… Asi bych to nedala.

Přesto jsem vysvětlovala mámě, že umírající člověk má právo to vědět – pokud není nesvéprávný, tak by to měla být samozřejmost. A taky má právo uzavřít své věci, rozloučit se.

V případě babičky to však bylo jiné – s ní se všichni loučili, vždyť i já maminku pravidelně doprovázela při návštěvách. Co by jí asi dala krutá pravda? Možná by ji bolela víc, než lež.

Přesto je mi babičky moc líto, chudinka asi nikdy nepřijala možnost smrti. Měl to však řešit její lékař před x lety a říct jí na rovinu, že má extrémně agresivní nádor a zbývá jí určitá část života.

Vzpomínám na ni, lituji po xté, že jsem s ní už nemohla prožít další velké prázdniny. Vzpomínám, jak se mi zjevovala jako výpravčí, jak jsem cítila její vůni. Jak moc jsem jí přála uzdravení a jak moc mě její smrt bolela.

Taková krásná duše to byla.

Usilovně jsem poté doufala v to, aby měla její duše alespoň po smrti klid. Moc doufám, že se s tím dokázala nakonec smířit a přijmout to.

Vlhnou mi oči, ale snažím se po konci dýchánku na pokoji usnout. A doufám, že další den už nebudu z toho tak rozhozená.

30.7

Vstávám nejpozději za celou dovolenou – kolem 12. No jo, člověk je celkově utahaný a navíc jsme seděli venku docela dost dlouho do noci. Opět zívám od božího rána, resp. od poledne.

Míříme znovu k bazénu a tentokrát si tam dáváme extra langoše – byl s nějakým dipem, slaninou a šalotkou. Je hutnější, tentokrát zbytek nechávám mámě.

Opět dělám Evžovi parťáka u piva – tentokrát však dáme jen 2, včera jsme měli 3(!), znovu si užíváme perličkových bazénů, tobogánů a vodopádu. Na chvilku zajdeme i do nejteplejšího bazénu, který má nad 30 stupňů.

Později jsme tam došli, později také odcházíme – až těsně před zavíračkou!

Vaříme poté na pokoji gulášovku a naposled si sedáme ven před hotel. Dám si dohromady 4 piva a je to na mě poznat.

Do postele padnu polomrtvá a usínám záhy.

31.7

Vstáváme brzo, kolem 8. Balíme si věci a kolem půl 11 vyjíždíme z Györu. Je mi smutno, ale zároveň se těším na zvířátka – pískomila, pestrušky, potkana a kočičky.

Už jsem fakt zramovaná, pokaždé, když zastavíme na kouřovou, musím si čupnout nebo sednout.

V Lanžhotě si po snad 9, 10 letech dávám mé milované bramborové knedlíky plněné uzeným se zelím! Je to dobrota, zblajznu to kvapem.

Po cca 4 hodinách jízdy jsme zase v Brně a jdeme se přivítat se zvířátky.

Bylo moc fajn, sice se z toho fyzicky budu vzpamatovávat aspoň týden, ale stálo to za to!