Téma: Přestěhování z rodinného domu do bytu na stáří - vyhovovalo by vám to?

Popravdě jsem nad tím už přemýšlel, ale zjistil jsem, že to v tuto chvíli nevím. Budu to řešit, až to bude aktuální. Taky nevím jak na tom finančně budu, jestli nebude chtít bydlet v rodinném domě dcera s rodinou atd. Možná mi taky domek zabaví exekutor (pokud se teda někdy zadlužím) a pak už to nebudu muset řešit já, ale vyřeší tuto otázku za mě exekutor A taky je možné, že to vyřeší osud třeba rakovinou, takže to opět nebudu muset řešit já, ale bude rozhodnuto za mě.

Asi tu budou přínosnější příspěvky ostatních (možná starších) uživatelů webu.

Pro „všechny svaté“, Avatárku, neplánuj si negativní věci, na co myslíš, to si přivoláš! Bylo by tě škoda, máme tě rádi.

Osud není něco daného a neměnného. I když i třeba skvělý věštec něco předpoví, nemusí se to vyplnit. On jenom čte momentální stav naší mysli. Máme vždy možnost změnou svého myšlení a změnou svých postojů a cílů svůj život změnit a tím i svůj osud.

Moje maminka to udělala a je spokojená. Pěstuje kytky za oknem, věnuje se pravnoučatům, cestuje …

Moje babička šla do domu s pečovatelskou službou a taky byla moc spokojená. Bohužel si toho moc neužila, jen co to všechno svěží a v pohodě dodělala, dočančala, tak zemřela. Letos to bude 20 let. To letíííííí.

Pavli, já si myslím, že pokud je to rozhodnutí těch, kterých se to týká a vidí v tom pozitiva, je to v pořádku.

Horší je, když je motivace v něčem jiném, než jsi popisovala. Takové smíření se se změnou probíhá určitě těžce, pokud vůbec. Zvlášť když tahle změna nepřinese očekávaný efekt.

Baru, je to tak, vyčetlas to mezi řádky. I když jsou v tom pozitiva, musí to být rozhodnutí z hloubi duše, jinak by to člověka asi mrzelo a nebyl by šťastný. Pavla 

Napadlo mě to Pavli. Víš, pořídili jste si pejska, miluješ svůj domeček a zahrádku. Divila bych se, kdyby v tom nebylo něco jiného. Vy jste s dědečkem tací dobráci, ale jestli můžu ještě něco … nedělejte to. Sama víš, že efekt je ne nejistý, ale spíš dobře předvídatelný.

To je na každém čemu dá přednost. Já osobně bych do bytu šla jen kdybych neměla na výběr a to vlastně kdykoliv.

Když jsme doma uvažovali co "až někdy", shodli jsme se na tom, že bychom náš stávající dům prodali, ale koupili si zase domek. Resp. na nutný čas do bytu na pronájem a mezi tím postavit nový, ale na menším pozemku a menší přízemní.

Milá Pavlo, (věk 0), nabyl jsem, za tvé působení zde, přesvědčení, že jsi velmi mimořádně moudrá a rozumná ženská.

Jít z rodinného domku a zjednodušit si život? Neboť tak zní otázka, ne? Je to asi osobní volba, kdo chce odpočívat a krmit ptáčky v parku, ať jde do starobince.

Já bych si takto života neužil, chci být a také budu do konce života aktivní, pohyblivý a užitečný svým bližním. To se lépe dělá v domku, kde už vše samo o sobě nutí člověka být aktivním.

Rozhodně si neplánuji choroby a také rozumným stravováním a životním stylem se snažím něco pro to stále dělat. Jsem přesvědčen, že každý má právo se dožít 120 až 150 roků a umřít úplně zdravý.

Můj Táta mě kdysi silně rozčiloval řečmi, že bude mít rakovinu, vykládal to více jak deset roků, co myslíte, onemocněl rakovinou? Samozřejmě vždyť si ji stále přivolával a také se nedobře stravoval.

Někteří známí mně říkají, že nechtějí žít tak dlouho, protože se nechtějí trápit, co myslíte, jak dopadnou. Zkrátí si život a navíc se budou skutečně trápit. Vesmírná moudrost splní vše, na co myslíme a teda i to co nechceme, ale myslíme na to.

Dědeček byl za první republiky podnikatel, měl v Praze stavební firmu. Komunisti mu samozřejmě neuznali, že si celý život poctivě platil penzijní pojištění. A tak nemohl jít v šedesáti do důchodu a pracoval a lítal po stavbách na motorce ještě do osmdesáti let a pak teprve šel do důchodu, ale aby se uživil, dál pracoval jako projektant. Když si stěžoval, říkal jsem mu: Buď rád, komunisti se ti postarali o dlouhověkost. On i jeho sourozenci pracovali také do vysokého věku a dožili se díky tomu okolo sto roků a byli všichni do konce života soběstační.

Ať už je každému teď kolik chce let, říkejte si každý den, dokud tomu nezačnete věřit: Jsem mladý, jsem zdravý, jsem krásný, nic mně nechybí a celý život mám ještě před sebou. Funguje to.

Pane Sovo, děkuju za rozsáhlou odpověď. Sovičko, kolikrát se druhému lépe radí než sobě, protože jsou v tom emoce a pocity.  V hlavě se člověku ledaco honí a já to musím vyhnat z hlavy ven.  Je to tak, dokud člověk musí, tak dělá různé práce a prospívá mu to. Přechod z aktivního pracovního věku do důchodu s člověkem někdy zamává, ale musí žít aktivně dál a dělat, co ho baví, protože je na to čas, i když člověku někdy věci trvají déle než za mlada. Vzpoměla jsem si na jednu kolegyni z Prahy, která v roce 1972 chodila do práce a bylo jí 80 let. Zbývalo jí odpracovat ještě 5 let, aby měla nárok na důchod, jelikož to bývala "milostpaní". Vím jen, že vždy chodila v lodičkách a to i v zimě ke kožichu. Vždy to byla prostě dáma a jak jí chutnalo, klidně spořádala řízek přes celý talíř a při tom byla, jako proutek.  Pavla

Já  jsem vesničan a tak to snad i zůstane. Bydlela jsem 2 roky ve městě a rozhodně to není nic pro mě. I když člověk nikdy neví. Vzpomínám si, jak mi na oddělení říkala bábina, že jí dcera chce zakázat chov slepic. Ale ona pro ně žije. Co by pak dělala? Prosila mě, ať dceru přemluvím a slepice neruší.   Každý má jiné potřeby, někdo chce aktivní důchod, jezdit na dovolené, na hory, někdo chce být doma a okopávat si kytky a starat se  třeba o ty slepice.

Ještě musím zmínit, že to beru tak, co píše Pavla - tz. z toho že je třeba zajistit soc. služby, úklid ba dokonce jídlo, tak dům s pečovatelskou službou.

Ale pokud by šlo "jen" o stáří, tak bych rozhodně zůstal doma, kde jsem zvyklý, protože nové prostředí může každého jedince trochu stresovat, pokud si ho sám nevybral a předem se s ním neztotožnil.

Milá Pavlo.

Nám se splnil sen a bydlíme v domečku.

Práce kolem domku je pro nás zábavou a s každé změny se velmi těšíme, když něco nové vytvoříme.

Ptáš se, zdali je rozumné zajistit si sociální služby, pokud starší člověk nezvládá být samostatný.

Pokud jeho rodina nemá čas kvůli práci, mají svůj život, na což mají právo, jiné rodinné důvody, atd. tak ano.

Nikdy bych neprodal domek a šel bydlet do krabice, už jsem si toho užil.

moje maminka se přestěhovala ve svých 70 z RD do bytu 2+kk a do jiného města, kde bydlím já s rodinou. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které mohla udělat. Sama by byla dnes v RD ztracená a my nemáme čas pořád jezdit něco dělat a opravovat. Dnes je v klidu, cestuje, užívá si života a bez starostí.

Leontýno, to je dobře, že jste s maminkou blízko sebe, tak vám není společně smutno. Asi byla maminka již sama, když se rozhodla jít do bytu, že? Člověk stále zvažuje, ale pokud jsme dva a zvládáme to, asi v domečku zůstaneme. Pavla

Myslím, že pokud by ten byt byl hezký, s balkonem a kolem infrastruktura i příroda v dosahu, tak bych šla. Druhá věc je jak si zvyknout. Podle mě je nejlepší byt a zahrádka nebo chata. Takhle to měla moje sousedka. V 90-ti chodí a je stále stejně usměvavá. Jezdí na zahrádku, kde má spoustu kytiček. Jednou jsem viděla ve "zprávách" v telce zaběr jak paní jde z práce bydlet do své chatičky v zahradní kolonii. Ráj na zemi uprostřed Prahy. Prostě se tam otiskla její duše.  Myslím, že důležité je mít koníčka. Je jasné, že když je výtah a doktor v dosahu, jsi soběstačná. A stejně nejdůležitější je hodně chodit a chodit. Jsme člověk vzpřímený k chůzimuzpůsobený a taky se napapáš denního světla a máš radost ze života.

Jakmile vidím že někdo u nás ve městě kupuje a používá neviditelné obrubníky, tak mám zase naději v naše lidstvo. To víte, jak se toho děje tolik ve světě, tak jsem ráda že se někdo dokáže zastavit a přemýšlet třeba o tom dlouhodobě jako na baráku, to je nejdůležitější.

My jsme se přestěhovali a nechali jsme si udělat profesionální https://www.drevenicekrenek.cz/ stavbu roubenek. Jeden by nečekal že nás ten život v dřevostavbě skutečně bude tak moc bavit. Jsem ráda že jsme na to měli peníze, jen co je pravda.